Každá barikáda má dvě strany (část 1.)

Režim, který zavádí cenzuru, potřebuje něco skrýt

Toto heslo je staré sice několik desetiletí, ale v dnešní době je aktuální více, než by se zdálo. Stačí vzpomenout na letošní 25.únor. Analogicky se tomuto datu, letošního roku, začalo říkat „Vítězný únor“. Onoho osudného dne byly totiž vypnuty takzvané „proruské a dezinformační servery“. Na žádost a naléhání ministerstva vnitra. Nikde se sice přímo nedočtete, že tento příkaz přišel od „Rakušana a jeho Melody Boys“ a zjistíte, že podle této žádosti začal jednat správce doménové databáze NIC.cz.

Rázem tak uživatelé internetu přišli o přístup na servery, jako byl Protiproud.cz, Pravyprostor.cz, CZ24news.cz nebo Aeronet.cz. Jenže uživatel internetu není většinou (v dnešní době už vůbec ne) úplný neumětel a hlupák a tak byl schopný toto vypnutí obejít. Ale to by nebyl Vítek Rakušanojc, aby mu to nestačilo a za několik dní byly „vypnuty“ další servery. K dnešnímu dni jich je vypnuto přes 42 (a nevím, jestli toto číslo je konečné). Otázku, kterou bychom si měli položit však není, kolik serverů bylo vypnuto, ale je to otázka „proč byly vypnuty“?

Další takovou otázkou je, kdo určuje, co je to dezinformační server? A proč se hovoří o proruských serverech? Proč se ve veřejném prostoru nehovoří o proamerických serverech? Co to vlastně jsou dezinformace? A mohli bychom se takto ptát dál, například: Jaký je rozdíl mezi proamerickou propagandou a proruskou propagandou? Kdo určuje, s kým se budeme „kámošit“ a s kým ne? Proč jsou totožné věci, prováděné rozdílnými stranami, prezentovány rozdílně? Otázek je mnoho a odpovědím na ně se moc prostoru v mediálních sférách nevěnuje. Ale pozorný a všímavý člověk si na spoustu z nich dokáže, díky selskému rozumu, intuici, kritickému a analytickému myšlení, odpovědět sám. Pro začátek bychom se mohli podívat na odpověď na otázku: „Proč byly vypnuty?“

Je to vcelku velmi jednoduchá odpověď. Každý režim, ať už jde o autokratický režim, demokratický režim, monarchii či velkoknížectví, má nějaké směřování, má své spojence a má své zájmy. Státy, v nichž tyto režimy fungují, jsou řízeny politiky a politici jsou „placeni“ z daní občanů, kteří je do jejich funkcí zvolili (o volbách se ale pravděpodobně nedá hovořit v případě diktátorských režimů, či autokratických režimů). A tito politici určují svými činy a jednáním ony prvky, které jsme zmínili o pár řádků nahoře (směřování vnitropolitické, zahraniční, ekonomika státu a hospodářská politika atd.). A aby se o jejich činech lid daného státu dozvěděl, fungují proto média a informační kanály, mnohé ve formátu 24/7. O médiích je často mluveno, jako o hlídacích psech demokracie. Mnohdy ale také, jako o „režimních vysílačkách“. A tady se dostáváme k jádru problému.

Celá ta věc s médii je prostá. Existují v zásadě jen dva druhy médií, dva tábory, dvě strany barikády. Jednou stranou jsou média pro-režimní, která papouškují a přikrášlují vše, co vládnoucí režim udělá a nikdy se nestane, aby psala, vysílala nebo vypouštěla informace, které by šly proti konání režimu. Na druhé straně barikády stojí média alternativní. Tato média v zásadě nabádají své čtenáře, posluchače a diváky, aby zapojili mozek a hledali ve sděleních a činech vlády skutečné pozadí informací. Pokud jsou velké mediální domy, servery a stanice prorežimní, hovoříme o státní, nebo vládní propagandě. Alternativní média nemají tolik prostoru pro manévrování, aby oslovili každého občana, jako pro-režimní média, která jsou navíc režimem podporována. Na alternativě se totiž člověk často (ne-li téměř vždy) dozví to, co se v pro-režimních médiích nemá šanci dozvědět, protože by to mohlo (a zaručeně bude) hrát proti režimu a očernit jej. Je ale dost podstatné si uvědomit, že ne ve všech státech a zřízeních to platí takto takstativně, neboť když pro-režimní média hovoří o alternativních médiích cizího státu a ještě je u toho adorují, můžeme si být téměř jisti, že půjde o stejnou sebranku, jako je ta z pro-režimních médií, která tuto alternativu adoruje a hovoří o ní. Typickým příkladem je vztah Českých pro-režimních, nebo, chcete-li, mainstreamových (čti mejnstrýmových) médií vůči běloruským alternativním médiím, nebo kazašským médiím, či typicky ruským nebo maďarským alternativním médiím. Lidově řečeno, pokud naše česká pro-režimní média někoho adorují, můžete si být jistí, že to bude stejná banda, jako ti, o kterých tak vznosně píší, mluví, vysílají a komu straní.

A teď konečně přicházíme k odpovědi na otázku „proč byla alternativní média 25. (vítězného) února vypnuta?“. Všimněte si, která média to byla. Nikdy jste o nich neslyšeli, nebo nenavštívili jejich stránky? O důvod víc se na to podívat. Jistě, teď si mnozí z Vás řeknou, když se podívají na ten seznam zablokovaných, nebo-li vypnutých médií, že to jsou ty „dezinformační weby a pro-ruská média, to jsou ti, co jsou placení Kremlem„. Otázka ryze rétorické povahy: A na základě čeho tak soudíte? Spousta lidí toto nedokáže zodpovědně zodpovědět, protože jenom papouškuje to, co jim předžvýká pro-režimní mediální kartel. Ale každý, kdo má mezi ušima mozek a ne piliny, by se nejprve na takové médium podíval, přečetl či poslechl, nebo shlédl nějkterou reportáž a pak by posoudil. U alternativních médií totiž člověk najde spoustu odkazů, které lze nezávisle ověřit i z jiných dalších zdrojů. A často jsou to zdroje k informacím, které jsou přesně v opačném gardu, než Vám do hlavy tlačí pro-režimní mediální klika. Ano, občas se stane, že i slušná a objektivní alternativní média nalétnou některé nepodložené informaci, ale to se prostě stává a redaktoři těchto médií se téměř vždy omluví za to, že pochybili při prověření informací. Ale zažili jste to někdy u mainstreamových médií?

Odpovědí na otázku, proč byla některá média 25. února vypnuta je prostá. Protože tato alternativní média měl mnoho posluchačů, čtenářů, diváků a oni by se tam náhodou mohli dozvědět něco, co by mohlo rozbít pro-režimní, vládní propagandu, jedinou povolenou a vynucovanou pravdu. A to nemluvím jenom třeba o Covidu, ale i o dalších věcech, jako je třeba skutečnost s energetickým trhem, migraci, vládní korupci atd. Tato alternativní média se stala tzv. MUKLem -> Muž Určený K Likvidaci. Koncentrace občanů na portálech těchto médií byla už již příliš velka a i když dosah alternativy není tak velký, jako třeba České Televize (což je jedna z největších pro-režimných žump a hlásná trouba Washingtonu a Bruselu), takové množství lidí dokáže rychle roznést mezi své spoluobčany „semínko pochybností“ a pak už to nepůjde zastavit. A tomu musel režim zabránit. Tak weby vypnul a myslel si, že bude klid, ale opak se stal pravdou, neboť lidé, provozující tyto servery, se registrovali třeba u zahraničních hostingových služeb (hostingová služba = poskytnutí virtuálního prostoru pro webové stránky) a po nahrání záloh a obnovení dat, byly zpět. A nyní je jejich dosah a síla ještě větší, protože si to alternativci mezi sebou různými komunikačními kanály předali a předali tuto informaci o tomto svinstvu zdejšího režimu i mezi běžné občany. A takový občan, který má mezi ušima mozek a ne piliny, ale moc se o alternativu nezajímal, si řekl: „Hmm, to by mě zajímalo, co píšou, když je vypnuly.“ A alternativa tak získala další příznivce. Od mainstreamu to byla ta nejlepší reklama, kterou mohla alternativa dostat. Jak tomu ale bývá, někteří se podívali a zjistili, že to není jejich šálek čaje a nekoreluje to s jejich viděním světa a stejně rychle, jako si našli cestu na stránky alternativy, je zase zavřeli a alternativu zavrhli. Ale tak to prostě chodí.

Alternativní média jsou ve většině případů pro režim nepohodlná a tak se je snaží dehonestovat, nebo rovnou zničit a umlčet a tento postup je známý z historie po celém světě a zdá se, že si v těchto praktikách libuje obzvláště Evropská unie a soudružka euro-komisařka Jourová, která chce potlačit „dezinformační weby“ a vyčlenila na tuto bohulibou činnost 5 miliard euro. Přitom je sama EU a všechny posluhovačské mediální „kanály“, sama šiřitelem dezinformací. Ale jak se říká: Pravda nakonec vyjde ven. A až se tak stane, přisluhovači zločinného režimu budou převlékat kabáty a utíkat. Otázkou je: „Bude ale kam utéct?„