Společně k vítězství! – aneb Jak má fungovat komunita

Views: 50

Popravdě řečeno, dlouho jsem přemýšlel, jakým stylem pojmout toto celkem zásadní téma, pokud se bavíme o přípravě na nejhorší možné scénáře, respektive na zvládání situace po nich, a teď mám konkrétně na mysli přežití ve světě po nějaké katastrofické události, jako je například globální konflikt, neutuchající občanská válka, nebo rozpad společenského řádu a společnosti, jako takové. Jde jen o vytyčení mezí, ve kterých se budeme s tímto tématem pohybovat, nicméně to, co zde bude řečeno (napsáno) lze v jistých aspektech použít i na jiné katastrofické scénáře (což tedy vyžaduje trochu selského rozumu a jistou míru představivosti).

Stejně tak, jako jsem rozmýšlel nad tím, jakým stylem pojmu téma jako celek, tak mne v hlavě vrtal i i vhodný úvodník, respektive nadpis, který by to nejlépe zaštítil. Možná, že Vám název tohoto článku cosi připomíná a pokud se domníváte, že jste to někde viděli na plakátech či billboardech, máte pravdu. Tento text se objevoval a objevu, nejčastěji psaný v angličtině, jako „Together we win“ nebo „Together to victory“, ale mě vyvstala na mysli jiná prezentace tohoto sloganu, která je psána v azbuce jako „Вместe к победе!“, což česky znamená „Společně k vítězství“ a byla hojně rozšířená za Druhé světové války, kdy byla psána velkými písmeny na zdech továren, které produkovali zbraně pro Rudou armádu, či na veřejných prostranstvích a v novinách, aby sovětský lid měl stále na mysli, že i když jsou velmi rozlehlou zemí s mnoha regionálními odlišnostmi, tak společným úsilím dosáhnou vítězství. Tento slogan mi přišel jako adekvátní pro zaštítění tohoto tématu, protože pokud lidé pojedou na vlastní pěst, tak ve většině případů to skončí špatně. Nyní již dost polemizování a úvodu a vrhneme se na to.

Co je to komunita?

Na začátek si musíme říct, co je to vlastně komunita. Výkladový slovník nám prozradí, že pod slovem komunita si lze představit společenství lidí, které jedná ve společném zájmu, je podřízené společné ideologii nebo aktivitám. Když půjdeme trochu hlouběji (a odborněji), komunitou se rozumí souhrn osob, které žijí v určitém vymezeném prostoru, kde vykonávají každodenní aktivity a obvykle tvoří autonomní jednotku. V jiném smyslu může být za komunitu považován sociální útvar charakterizovaný jednak zvláštním typem sociálních vazeb uvnitř, mezi členy, jednak specifickým postavením navenek, v rámci širšího sociálního prostředí. Komunitou také může být skupina lidí, kteří žijí nebo pracují společně, jakákoliv geografická oblast, kde lidé žijí a jsou ve vzájemné interakci. Komunitu charakterizuje  zejména sdílená vzájemná interakce, vycházející například ze společných potřeb nebo zájmů. Komunity se obvykle vytvářejí na jednom konkrétním místě (lidská komunita může být třeba obyvatelstvo obce, může se ale jednat i o spolek, rodovou osadu, církev, školu, společenský klub či firmu). Existují samozřejmě i internetové komunity, ale ty nás v tuto chvíli prakticky nezajímají, nám půjde o fyzicky existující lidskou komunitu, kterou je o poznání těžší vytvořit, udržovat, utužovat a spravovat.

Definici bychom tak měli za sebou (je to důležité pro pochopení dalších návazných informací, činností a prvků, které jsou nezbytné pro fungování komunity a její stavbu), nyní se podíváme trochu dál a zaměříme se na jednotlivé body, které by měla komunita splňovat, aby správně fungovala. Obecně lze říci, že není možné určit, které charakteristiky jsou těmi určujícími, protože každý z nás to může vnímat jinak, nicméně při užití selského rozumu se lze dobrat ke čtyřem základním pilířům, které by měla každá komunita splňovat, aby nebyla od prvopočátku, tedy od myšlenky založení samotné komunity, odsouzena k zániku a neúspěchu. Každá komunita by měla mít společný cíl, pravidelnou vzájemnou interakci, spolehlivé (věrohodné) členy a zdroje. Dalo by se těch podstatných věcí najít určitě i více, ale když se nad tím zamyslíte, tak bez těchto čtyř atribut to dohromady prostě nedáte a nebude to fungovat. Ihned vysvětlím proč v následujících odrážkách.

• Společný cíl

Každá komunita, společenství, organizace, nebo skupina se dává dohromady proto, že každý z členů má stejný cíl, ideologii či zájem. V obecné rovině je prakticky jedno, co je tím „sjednocovacím tématem“, ale v našem případě se budeme bavit o přežití či přípravě na nejhorší scénář. V zásadě jde o to, že pokud chcete utvořit komunitu, která se zaměřuje na přežití v nejhorších chvílích a situacích, je životně nutné, aby tuto skutečnost, která by mohla nastat, měli všichni členové Vaší komunity na paměti a byla pro ně stěžejním a nosným bodem. Když členové Vašeho spolku / komunity / družiny (nazvěme to jak je libo) nebudou sdílet Vaše přesvědčení a cíl, nebude to fungovat, protože se budete rozcházet v zásadních věcech, nikoli v drobných rozdílech chápání celkové problematiky. V takovém případě je lepší mít tyto lidi sice na své straně, ale ne uvnitř organizace (technicky bychom to nazvali „externími kooperátory“). Držet s nimi přátelství a nechat je podílet se na některých aktivitách, ale vyznačit si hned na začátku hranice. Věřte, že to bude věci jen ku prospěchu.

Může se to zdát být kruté, protože se může jednat o Vaše dobré známé, nebo přátele, ale pokud s Vámi a Vašimi zbývajícími členy nesdílejí stejný cíl, mohlo by to vztahy do budoucna poškodit, či dokonce zničit a nikdo nechce svého „dnes přítele“ mít za „zítra nepřítele“. Faktem je, že nikde není napsáno, že se musí stát hned to nejhorší a z Vašich přátel se po vytyčení hranic stanou nepřátele. Lidé jsou různí a nikdo nemůže stoprocentně říct, že i když dotyčného člověka zná, tak ví, jak se zachová. Každý to může snášet jinak a nemusí reagovat tak, jak očekáváte. V této fázi je nejlepší být upřímný a člověku, na kterém Vám záleží, ale víte, že se názorově rozcházíte, říct něco ve smyslu „V zásadě se shodneme na závažnosti věci, ale tvůj / můj / náš celkový pohled na ní, je naprosto odlišný od tvého a když se tady budeme handrkovat o tom, kdo má a nemá pravdu nebo lepší odhad, tak se akorát rozhádáme a nebude to k ničemu. Lepší bude, když se budeme vzájemně podporovat, pomáhat si, můžeme to i nějak koordinovat, ale pojedeme raději každý na svém písečku. Bude to mít své výhody, protože si nepolezeme na nervy kvůli neshodám a když už budeme spolu něco podnikat, tak se nepoštěkáme kvůli našim / tvým zájmům a způsobu vedení.“

Prakticky vzato to bude něco jako mezinárodní spojenectví. Rozumíme si, komunikujeme spolu, sledujeme stejné cíle, občas spolu i něco podnikáme, ale jinak si dělá každý na svém písečku, co uzná za vhodné. Jeden druhému do toho nelezeme, nemluvíme, nezasahujeme.

• Pravidelná a vzájemná interakce

Toto je velmi důležitá součást komunitního fungování. Dalo by se to přirovnat k něčemu podobnému, jako je výjezd politiků mezi lidi. Jasně, teď namítnete, že v případě papalášů jde o pí ár akci pro jejich zviditelnění. Jsou ale mezi nimi i takoví, kteří mezi lidi vyrážejí pravidelně a berou od lidí inspiraci, jaké problémy řešit a co lidi trápí. V komunitě je důležité mezi sebou komunikovat, ideálně všichni se všemi, ale když to není možné (například kvůli časovému vytížení jednotlivých členů, přílišné vzdálenosti, nebo prostě jen z důvodu nedostatku možností), stačí když je mezi Vámi jeden „spíkr“ (česky řečeno mluvčí, nebo vznešeněji jednatel) a ten komunikuje se všemi a informace od ostatních a o ostatních předává jednotlivým členům.

Je dobré, aby se členové komunity v dobách klidu spolu osobně setkávali, alespoň v nějakých omezených časových intervalech. Toto je důležité proto, že si jednak zapamatujete, jak Vaši „soukmenovci“ vypadají v tu danou chvíli (protože od toho, kdy jste se viděli naposledy se mohlo mnohé změnit), jednak máte možnost si promluvit z očí do očí a probrat témata, která si třeba po telefonu, nebo přes spíkra neřeknete a osobní setkání utužuje přátelství a vztahy. Jedno osobní setkání je lepší, než deset telefonátů.

Když spolu nebudou členové komunity v dobách klidu pravidelně komunikovat povede to v zásadě jen k tomu, že až se něco posere a půjde tlusté do tenkého, nebude fungovat koordinace mezi jednotlivými členy, kteří se mohou nacházet roztříštěně na různých místech. Během pravidelné vzájemné interakce se totiž většinou vedou rozhovory, které se zaměřují na technické vychytávky jednotlivých kusů krizového vybavení, zajímavosti posledních dnů a týdnů, plány na nové akvizice, domlouvají se různé postupy a koordinace během krizové situace a plánují se například nějaká společná cvičení, výšlapy, průzkumy terénu či akce, ať už společenského rázu, nebo takticko-technického (například návštěva střelnice, zkoušky rádiového spojení v terénu, orientační túra atp.).

• Spolehliví členové

Tento bod je ze všech možných myslitelných nejdůležitější a nejpodstatnější. Je naprostá blbost zakládat spolek s lidmi, o kterých vůbec nic nevíte, nemáte šajna, jak se budou chovat, jestli Vás v nouzi nejvyšší nepodrazí a nevezmou nohy na ramena, neseberou Vám zásoby a neztratí se, nebo využijí Vaší pohostinnosti, co se zkušeností, vědomostí a zázemí týče a pak se najednou, bez varování, ztratí. Ne, ne a ne! Tohoto se vyvarujte a vždy pečlivě vybírejte lidi, se kterými budete svoje poznatky, zásoby, postupy a dovednosti sdílet. Tento pilíř velmi úzce souvisí s prvním pilířem. Není asi nutné to nijak více rozepisovat, ale přeci jen si to provázání trochu přiblížíme…

Nemůžete se dát dohromady s lidmi, se kterými nemáte absolutně nic společného a nabídnout jim svou pohostinnost, aniž byste byli přesvědčeni, že jim jde o to samé. Nato si je musíte nejprve trochu „naťuknout“. A i když si je trošku naťuknete, stejně to nebude dostatečně pro to, abyste si mohli zodpovědně říct „Jo, s tímhle / touhle to půjde“. Ale pak je tu dilema… Jak to kurva zjistit, když si nic neřekneme? Tady přichází na řadu obezřetnost a komunikace s ostatními členy komunity. Informace o Vašem fungování, hierarchii, postupech a možnostech pouštějte ven po malých dávkách a tak, aby Vám jejich případný únik neuškodil, nebo alespoň co nejméně uškodil (na prvním „rande“ zkrátka nikomu nemusíte vyklopit vše o své podzemní skrýši plné munice a jídla, obehnané protipěchotními minami ze západní a jižní strany a ze severní elektrickým ohradníkem, přičemž z východní strany je rybník, jehož břeh je vylepšen o žiletkový drát).

Rozhodnout se, komu dát šanci, aby si získal Vaši důvěru, a koho naopak odmítnout, je velmi složité a dalo by se to přirovnat ke vzniku vztahu mezi dvěma lidmi. Tady neexistuje žádný návod, jak toto kritérium poznat a uvést v realitu. Je zde jenom jedna věc, kterou musíte mít stále na paměti: Když navazuji kontakt s potenciálním členem komunity, je to stejné, jako s navazováním vztahu a prdem… Netlač moc na pilu, jinak je z toho hovno! Nejjednodušší je vybrat si mezi svými přáteli, které máte za ta léta proklepnuté a víte, že se na ně můžete spolehnout a že lidé, které přivedou oni, budou kvalitní. I tak si je ale raději proklepněte osobně, abyste měli jistotu, že to, co jste o nich slýchávali, je pravda.

„Když nevěříte lidem se kterými děláte, můžete to zabalit!“

Harry Stamper, film Armageddon

• Zdroje

Tohle je asi jeden ze základních prvků, který lze chápat ve dvou rovinách. Tou první rovinou jsou zdroje pro komunitu, ve smyslu zaopatření základních životně nutných potřeb pro fungování komunity a některých nadstandardních. Tím se má na mysli zajištění zdrojů vody, jídla, tepla, elektrické energie a místa, kde lze složit hlavu a uskladnit potraviny, léky a další důležité věci. Tady uděláme malý odskok od původní linie článku a trochu si ty zdroje rozebereme.

Zdroje první roviny

Jinými slovy… Komunita musí být aktivní v hledání a zajištění trvale přístupného a bezpečného zdroje vody (ať už přímo pitné, nebo pitné po převaření, ale jde o to mít tento zdroj zmapovaný a dostupný. Minerálky ve sklepě se nepočítají 😀 ), aktivně shánět zásoby jídla, samozřejmě takového, které vydrží klidně i 15-20 let a nezkazí se. Zde se nelze spolehnout na trvale přístupné a dostupné „pastviny či farmy“, protože když si představíte, co by asi tak následovalo při nějakých opravdových krizích (občanská válka, válka všeobecně atp.), tak takové farmy a pastviny budou fungovat jen do té doby, než je někdo nevyrabuje, nezničí, nebo neznárodní a nevybílí (typicky „zabaveno pro armádní potřeby“). Tím nechci říct, že není možné takovou farmu zřídit a udržovat, ale chce to hodně vůle, zdrojů (ve druhém smyslu) a lidí. Taková farma je ideálním zdrojem potravy a stejně tak místem, kde lze složit hlavu a skladovat potraviny. Pokud tedy máte na toto řešení promyšlení, směle do toho, ale není úplně jednoduché něco takového vybudovat a udržovat, obzvláště s velmi malým počtem „spolufarmářů“.

Pro začátek a jednoduché pochopení toho, co se myslí zdrojem jídla, nám stačí představa prostoru například o výměře 3×1 metr o výšce 1,5 metru, ve kterém jsou regály plné různého zavařeného, konzervovaného či sušeného masa, různých kompotů, paštik, lančmítů, polévek, konzervovaných plodin (typicky fazole, hrách, čočka), dehydrované stravy (stačí zalít vodou, zamíchat, pár minut počkat a můžete baštit… teď jsou v tomto ohledu celkem moderní a In tzv. Adventure menu (sáček vyjde asi na 89,00 CZK)) a samozřejmě nesmíte zapomenout na pitnou vodu a nějaký ten tuk či olej na vaření (ideálně sádlo, nebo slunečnicový či rýžový olej). Pokud si nemůžete dovolit vyhradit tak velké prostory pro skládek potravin, klidně mějte menší, ale je potřeba nějaký mít, protože bez přísunu potravin se Vám to sesype na hlavu a pokud byste neměli možnost potraviny od někoho vykšeftovat, nebo si někde něco ulovit, tak z toho hladu za pár dní zešílíte a nemluvě o tom, že Vás začnou brzy odpouštět Vaši souputníci (kteří se Vás také mohou za nedostatek potravin odměnit jednosměrnou jízdenkou přes řeku Styx).

Zajištěním zdroje tepla se rozumí cokoliv, co Vám umožní se zahřát jak během letní noci, tak během zimního dne. Jednoduchým příkladem je fungující ohniště, nebo kamínka s možností obstarávat si dřevo. Zdroj tepla souvisí velmi úzce s místem, kde lze složit hlavu a uskladnit potraviny. Pokud vsázíte na používání stanů, je to také možnost. Jen mějte na paměti, že přebývání na jednom místě může být časem nebezpečné (hromadění odpadků, nápadnost, nemožnost zřízení větší technické „dílny“ například pro opravu vybavení, uskladnění baterií nebo většího technického vybavení). Po čase Vás jistě dožene bezkomfort kvalitního spánku a všudypřítomná vlhkost, obzvláště v zimním období. Pokud chcete spoléhat na stany, doporučuji si vyhlédnout alespoň tři lokality, mezi kterými byste se měli pravidelně přesouvat a měnit tak Vaše působiště. Předtím, než „dojde na nejhorší“, si na těchto vytipovaných lokalitách zkuste zřídit alespoň sklepení pro ukládání potravin a vody (ideálně vykopat díru o rozměrech 1,3×0,5×0,5 metru (hloubka x délka x šířka). Po obvodu a dně díru obložit lakovanými fošnami a zastropovat tímtéž materiálem (stěny obložte do výšky 1 metr a na zbylých 30 centimetrů výkopu naneste vykopanou hlínu a drny). Ke stropní části přidělejte panty, abyste se měli jak do spižírny dostat. Teď si možná říkáte, že se mi to lehce řekne, ale věřte, že to není zase tak složité na vybudování. Když si materiál připravíte dopředu a nakoupíte spojovací materiál, celá konstrukce Vám zabere při nejhorším tak 2 hodiny. Pokud budete mít k ruce parťáka, čas na výstavbu se notně zkrátí.

V případě, že máte možnost využít nějaký pozemek, neváhejte na něm zbudovat buď čistě podzemní, nebo částečně nadzemní úkryt. Návodů jak udělat takový úkryt, či zemljanku jsou na Youtube stovky, takže si klidně vyčleňte několik desítek minut a shlédněte pár videí, rozhodně se to vyplatí a alespoň se vyhnete některým školáckým chybám. Úkryt jako takový by měl zohledňovat počet lidí ve Vaší komunitě, takže od toho by se měla odvíjet jeho velikost. Zde se sluší připomenout, že jeden člověk potřebuje ke svému pohodlí 2 metry čtvereční. Takže hrubým propočtem, pokud má Vaše skupinka 6 členů, dá nám to dohromady požadavek na minimálně 12 metrů čtverečních plochy. To je pro představu místnost o výměře 4×3 metry (ruku na srdce, takhle velkou místnost má v domě nebo bytě určitě každý z nás, takže ta představa je celkem realizovatelná. Jestli se do toho pustíte sami a svépomocí, tak hodně štěstí a pevné nervy, protože Vám to zabere tak zhruba 24 hodin čistého času, než takovouto plochu vyhloubíte do hloubky 1 metr. A Vy v případě zcela podzemního úkrytu potřebujete hloubku alespoň 2,5 metru. Pokud máte ale onu možnost pozemku, neváhejte si zapůjčit mini bagr (jo, je to malé prdítko, ale obrovsky Vám ulehčí a urychlí práci). Jejich pronájem není dnes nijak drahý a lze je odvézt na lepší káře či podvalu.

Stejně tak můžete využít prakticky jakékoliv prostory, jejichž užíváním a „obsazením“ v dobách klidu nikoho neomezujete a nepřekážíte. Vždy se raději, před začátkem používání nějakého opuštěného objektu nebo pozemku podívejte do katastru nemovitostí, zjistěte, kdo je jeho vlastníkem a zkuste se s dotyčným spojit. Nemusíte mu říkat, co s tím zamýšlíte dělat, ale většinou se této otázce nevyhnete, takže si připravte nějakou „verzi pro tisk“ a pokuste se majitele přesvědčit ať už o odkoupení za nějakou rozumnou cenu, nebo třeba o pronájmu, eventuálně může fungovat i možnost výpomoci → on Vás tam nechá dělat, co jste deklarovali a Vy se na oplátku o ten pozemek / objekt budete starat, aby nechátral / nezarůstal. Je to rozhodně lepší a čestnější, než se „někam nasáčkovat“ a pak se s majitelem dohadovat. O úkrytech, zemljankách, stromové vesničce, sklípcích a pohotovostních tunelech si budeme povídat v jiném článku podrobněji, zde se ale slušelo tuto problematiku zmínit, neboť to velmi splývá s problematikou zdrojů pro komunitu.

Zdroje elektrické energie asi není nutné nijak více a dopodrobna rozvádět, ale přeci jen se tady chvilku zdržíme. Spousta věcí, které dnes používáme, fungují na nějakou formu elektrické energie (ať už je to mikrovlnná trouba, mobilní telefon, PMR vysílačka, počítač nebo třeba dozimetr či laserový zaměřovač) a bez možnosti přístupu k této energii jsou nám tyto věci naprosto k ničemu. Aby to tak ale nebylo, je nutné zajistit si zdroje elektrické energie. Dnes už existuje velká paleta možností, jak si elektřinu získat alternativně. Jde především o nejrůznější palivové centrály (benzínové či dieselové), solární panely, ruční dynama a větrné turbíny. Každý zdroj má své plusy a mínusy, ale vyplatí se mít alespoň jeden. Většina dnešní elektroniky má integrované Li-Ion baterie a není možné je vyměnit, pouze dobíjet. Tady přichází problém…

I v současnosti se na světě objevují různé koncovky pro nabíjecí kabely (typicky mikro USB, mini USB, USB-C atd.), takže potřebujete ke každému přístroji specifickou nabíjecí stanici a kabel s odpovídající koncovkou. Tento problém se dá řešit právě různými alternativními zdroji, které mívají výstup jak pro klasické 230V zásuvky (toto je doména palivových elektrocentrál), tak i výstupy pro různé USB konektory (takové jsou především na menších zdrojích, jako jsou různá dynama či solární panely. Velmi vhodným pomocníkem je tzv. Přečerpávačka energie. Vložíte do ní tužkové baterie, propojíte se zařízením odpovídajícím kabelem a energie z tužkových baterií se „přečerpá“ do zařízení. Je jasné, že ke svícení v úkrytu je používání elektřiny možná až zbytečný luxus, protože tady by v pohodě stačila petrolejová lampa, ale toto je věcí každého z nás.

Ona ta elektřina není v zásadě zas až tak nutný zdroj, ale spousta věcí bez ní nefunguje a bude se Vám bez ní těžko žít (přežívat). Proto je lepší si zajistit dostatečné zdroje elektrické energie, dokud to jde (dokud ještě vše funguje a má svůj řád) a je vcelku jedno, jaký zdroj si obstaráte (samozřejmě v závislosti na zařízeních, které budete chtít napájet nebo dobíjet), ale rozhodně doporučuji si nějaký zdroj obstarat. Mějte ale na paměti, že elektrocentrály potřebují nějaké palivo (většinou benzín nebo naftu, ale už jsem viděl i petrolejovou centrálu) a je potřeba odvádět spaliny. Různé přenosné fotovoltaické panely zase potřebují světelný zdroj a svítit na ně svítilnou, která je napájena tužkovými bateriemi, není zrovna ekonomický způsob. Stejně tak větrná turbína… tu si asi do podzemí nevezmete. Lze ji sice předělat na vodní turbínu, ale k tomu zase potřebujete tekoucí vodu… A pokud se budete spoléhat jen na neobnovitelné zdroje, jako jsou různé monočlánky či baterie, tak s nimi moc dlouho nevydržíte… Je to komplexní a zapeklitý problém, který vyžaduje trochu důvtipu a menší investici, ale dá se řešit. To řešení spočívá v kombinaci zdrojů. Kupříkladu pořízení benzínové elektrocentrály, několika přenosných solárních panelů a ručních dynamo nabíječek. Nezapomeňte si pořídit i dobíjecí stanice a dobíjecí baterie. Spousta moderního vybavení má kromě integrovaného zdroje, nebo Li-Ion baterií i modul pro klasické baterie (například ruční PMR vysílačky Baofeng řady UV-5R mají možnost napájení z odnímatelné Li-Ion baterie, ale také existuje kontejner, kam lze umístit buď 6 AA baterií o napětí 1,2 voltu, nebo 5 AA baterií o napětí 1,5 voltu a jeden prázdný vodič (tzv. slepou, nebo falešnou baterii) a tento kontejner lze nacvaknout do vysílačky jako zdroj energie a vysílačka bude fungovat).

Mezi důležité zdroje patří i léky. Ty se obstarávají asi nejsložitěji, protože většina léků proti bakteriálním infekcím, silná antivirotika, vyšší antihistaminika (léky proti alergiím a alergickým reakcím) či silná analgetika bývají na předpis a bez toho se nehnete. To se týká prakticky všech antibiotik (penicilin a podobné deriváty, cefotaxim a jiné léky proti nemoci z ozáření), ale i sedativ. V současnosti není problém zaběhnout do lékárny a nakoupit třeba 1000 tablet Ibuprofenu, nebo Paralenu, ale jsou to základní léčiva, která si neporadí třeba s takovým neduhem, jako je zánět průdušek, zápal plic, nebo úplavice. Nechci nikoho navádět, ale tady se asi budete muset podívat po alternativách, nebo v zahraničí (mám osobní zkušenost s tím, že některé léky, které jsou v ČR na předpis, v pohodě zakoupíte bez receptu třeba v Polsku, nebo Bulharsku).

Dobré je se naučit poznávat léčivé byliny a jejich léčivé složky, protože třeba takové léky, jako je Claritine, Symbicort, Sumetrolim nebo třeba Furon, nelze prakticky žádným jiným nahradit, ale stejně jako každý jiný medikament, mají i tyto svůj přírodní ekvivalent (který je možná složen ze dvou či tří bylinných extraktů, ale obsažené látky budou fungovat stejně, jako farmaceuticky vypreparovaný lék) a chybějící lék byste tak mohli snadno nahradit extraktem, odvarem či inhalací jistých bylin. Kupříkladu medvědí česnek a heřmánek jsou přírodní antibiotikum, odvar z lipového květu je zase skvělý na vysokou horečku, jitrocelový sirup skvěle likviduje ošklivý kašel a lázeň z dubové kůry funguje protizánětlivě a zaceluje rány. O bylinkářství si ale budeme více povídat jindy.

Zdroje druhé roviny

Co se týká druhé roviny chápání problematiky zdrojů, tak tušíte správně, jde o zdroje finanční. Můžete mít vznešenou myšlenku, pod kterou posbíráte partu slušných lidí – expertů na různé oblasti a dovednosti, budete skvělým řečníkem a diplomatem, s každým se domluvíte, každý bude mít plno nápadů a elánu, jak zařídit to či ono, ale ke všemu jsou potřeba peníze. A bez nich to fakt nejde… Tady se už nebavíme o stokorunových položkách, které si ulijete s každé výplaty, ale o tisícikorunových či desetitisícových investicích, které prostě sami asi fakt nedáte, pokud tedy nemáte dvě zaměstnání, nebo nejste velké zvíře v nějaké společnosti. Pro ilustraci použijeme můj oblíbený příklad s vysílačkami a plynovými maskami.

Pro skupinku 6-ti lidí budete potřebovat vysílačky, ideálně jednu pro každého. Trh je ohromný a nabízí různé typy ručních vysílaček od různých výrobců, s různým (ale velmi podobným) rozsahem, kapacitou baterie a funkcemi. Aby to bylo jednodušší, pro ukázku použijeme konkrétně vysílačku Baofeng UV-5R. Sama o sobě, s jednou baterií, nabíjecí stanicí a 18cm anténou, se pohybuje cenově v rozmezí od 600 do 850 CZK. Pro 6 lidí to bude tedy investice od 3600 do 5100 CZK. Faktem je, že se můžete poohlédnout v zahraničí (třeba eBay, Aliexpress, Allegro atp.), kde v 90% případů naleznete ten samý produkt o 1/3 levněji, někdy i o polovinu, ale hlavně tam můžete sehnat za stejnou cenu, jako v ČR, sadu například dvou produktů, nebo více vybavenou sestavu (přídavná delší anténa, baterie navíc, nosič zařízení atp.). To dokáže finanční zdroje ušetřit a využít je k pořízení dalšího vybavení, nebo třeba materiálu na stavbu krytu, spíže či je jinak investovat. Podstatou není navést Vás na nákup v zahraničí, ale demonstrovat, že i takováto obyčejná věc dokáže být nákladná a jeden obyčejný pracující člověk to sám neufinancuje. Proto je nutné se s členy komunity jasně domluvit na systému financování komunity a jejím vybavování. Pokud si některý z členů pořídí něco nad rámec společných akvizicí, je to jeho osobní iniciativa, která by měla být všem ostatním upřímně ukradená, ale nesmí ji financovat ze společných prostředků. Všechno v podstatě směřuje k tomu, aby komunita měla nějaké společné finanční zázemí, nicméně není jakkoliv nutné kvůli tomu zřizovat speciální bankovní účet, nebo nějakou kasičku, kam by se umisťovaly finanční prostředky. Vždy je ale naprosto nutné pověřit akvizicemi a vyřizováním obchodních transakcí takového člověka, kterému můžete všichni naprosto bezpečně věřit, abyste měli jistotu, že s penězi, které se vyberou na nákup vybavení, nebo materiálu, neuteče, nebo je nezpronevěří.

Do této části patří i pojednání o právních náležitostech. To je svým způsobem také zdroj (všeho zla… chtělo by se říct) a velmi důležitý, obzvláště pokud se bavíme o nějaké formě oficiálnosti Vašeho spolku, nebo místa Vašeho připravovaného úkrytu. Někdy je lepší být inkognito a neprezentovat se veřejně… zbytečně to poutá pozornost a můžete se dostat do hledáčku různých podivných existencí a závistivců, v tom horším případě policie. Ta je v dnešních dobách obzvláště aktivní při hledání jedinců, kteří nejsou systémoví a vymykají se z řady stádních spoluobčanů, protože takovéto „prepperské“ aktivity by „mohli být při troše snahy považovány za různé přípravy na teroristické útoky“ a to je v naší legislativě obzvláště závažný zločin a jsem si jistý, že současné Vítkovo Gestapo by jej rádo přišilo na triko nejednomu „dezolátovi“.

Zpět ale k podstatě věci… právními náležitostmi máme na mysli ať už vlastnická práva k nemovitostem (tedy pozemkům, stavbám atp.) tak i oficiální existenci Vašeho spolku. Pokud se rozhodnete existovat oficiálně, jako nějaká organizace, nezapomínejte, že Vám ze zákona vyplývají nějaké povinnosti vůči státu. Lepší je ale v tomto ohledu být neoficiální, protože pak o Vás budou vědět jen ti lidé, kteří by o Vás vědět měly, a vyhnete se případům popsaných v odstavci nahoře. Zde je důležité připomenout, že jako oficiální spolek byste museli vést evidenci členů se všemi potřebnými osobními údaji a tyto informace dále sdílet s ministerstvem vnitra. Co se týká vlastnických práv, ty jsme již trochu popsali v odstavcích nahoře a bylo o nich řečeno prakticky to, co bylo nutné. Zde ještě zmíním, že je potřeba si uvědomit, jak můžete a nemůžete nakládat s nemovitým majetkem, i když Vám patří – viz stavební zákon a zákon o pozemních stavbách.

Známe pilíře… známe členy a jejich úkoly?

Teď se vrátíme zpátky k původnímu gró tohoto článku. Prošli jsme si jednotlivé hlavní body, které by měla komunita ve svém základu splňovat a dále budeme pokračovat jednotlivými členy, kteří komunitu tvoří. Na začátek si musíme říct, že neexistuje žádný seznam nebo přesně stanovený checklist, na kterém jsou položky k odškrtání s uvedenými vlastnostmi, povoláním a specializacemi, které by jednotliví členové Vaší komunity měli mít. Je to čistě individuální, ale stejně tak, jako v každé, a teď omluvte ten příměr, dobré počítačové hře, kde pracujete s charaktery postav, je dobré, když se každý člen komunity specializuje na určitou jinou oblast, než ten druhý a zároveň je dobré, když se jejich znalosti a odbornosti alespoň trochu prolínají.

Pro představu výše psaného to můžeme popsat takto: Je lepší, když se každý člen ze šesti členné skupinky zaměřuje na zcela odlišnou oblast, než když jsou všichni z jednoho těsta. Jinými slovy – je lepší, pokud je ve skupince elektrikář, mechanik, zdravotní sestra, prodavač, kuchařka a myslivec, než když je celá skupinka tvořena kickboxery, policisty nebo kameníky či tesaři. Důležité je si uvědomit, že toto není jen o povolání, které dotyčné osoby vykonávají, ale je to také o jejich schopnosti učit se nové věci a o jejich zálibách a zájmech… Z jednoho prostého důvodu: Prodavač, který celé dny stojí u kasy a přejíždí čárové kódy přes čtečku a nakonec Vás zkasíruje, není nijak přitažlivé povolání a popravdě řečeno horko těžko budete hledat nějaké plus, které by Vám, jakožto komunitě, mělo z jeho odbornosti pomoci v krizi. Ale takovýto člověk bude mít sakra dobrou paměť a smysl pro detail. Navíc, takový prodavač se může ve svém volném čase věnovat nejrůznějším zájmům a Vy nemusíte absolutně tušit, že když nestojí za pokladnou, tak se zrovna věnuje například laborování s nejrůznějšími chemikáliemi a v garáži má svou soukromou chemickou laboratoř, nebo je zapáleným radioamatérem a navazuje přes vysílačku s podomácky sestavenou soustavou antén spojení po celé zeměkouli. Stejně tak se můžete zmýlit u kohokoliv, ať už je jeho civilní povolání jakékoliv. Kuchařka ze školní jídelny může překvapit zručností při opracovávání dřeva či řízením těžkých strojů, stejně tak mnohé překvapí obráběč kovů, který umí mistrovsky střílet z jakékoliv zbraně, kterou mu dáte do ruky.

Tyto aspekty je potřeba prověřit, nejlépe zároveň i ověřit a využívat. Pokud totiž budete spoléhat na to, že Vy umíte vše nejlépe a ostatní budete využívat jen na podřadné činnosti, zanedlouho se z toho nejen sesypete, ale pravděpodobně i osiříte, protože Vás ostatní opustí. Musíte si navzájem dávat prostor k tomu, abyste vykonávali a trénovali se v tom, v čem jste dobří a co by mohlo zakrnět (existuje spousta specializací a oborů, u kterých toto asi opravdu nelze procvičovat, jako je třeba advokacie, neurochirurgie, veterinární lékařství či včelařství), ale zároveň musíte dbát na to, aby to nijak nepoškozovalo komunitu, nebo neupozorňovalo na Vaší přítomnost v dané oblasti Vašeho působení (pokud to tedy není Vaším úmyslem). Rozložit různorodé činnosti mezi všechny členy je základ správně fungující komunity, protože jedině tak zajistíte, že každý bude mít nějaké své pole působnosti a zároveň si tak prověříte jeho spolehlivost. Není nic horšího, než když svěříte nějakou činnost, nebo úkol člověku, který se dušuje, co všechno umí, ale když přijde na lámání chleba, tak se na něj nemůžete spolehnout, protože dané odvětví prostě neovládá a rozumí tomu, jako koza petrželi. Zní to hloupě, ale je vcelku jasné, koho pošlete opravit krátkovlnnou vysílačku, když víte, že Váš elektrikář vyzkratuje i jednoduchý obvod o dvou vodičích, vypínači a žárovce, oproti tomu zase víte, že Váš pokladní z Kauflandu sestrojil a úspěšně odladil desítky antén a přijímačů. Ale zase na druhou stranu, pokladního nenecháte mrhat časem při údržbě zbraní, neboť elektrikář se mimo svůj obor věnuje puškařství a rotační kulomet rozebere a složí poslepu (s jednou rukou za zády).

Ano, jsou to modelové situace a příklady opravdu extrémně přitažené za vlasy, ale už jsem se osobně potkal se spoustou extrémních případů. Jednou mi vyrazil dech člověk, který, ač povoláním automechanik, nedokázal vyměnit ani brzdové destičky a kotouče, ale s obcházením počítačových zabezpečení si poradil levou zadní, podruhé to zase byla dělnice od pásové výroby, která ovládá perfektně 3 světové jazyky. Pokud se nyní ptáte „k čemu Vám bude znalost jazyků?“, rád odpovím (s úsměvem) otázkou: „A slyšeli jste někdy, jaký je provoz na vysílacích pásmech?“. Informace, ač zachycená v cizím jazyce, může být mnohdy rozhodující a Vy nemáte čas louskat to po večerech. Příkladů, které bych tady mohl vypsat, je mnoho. Některé jsou kladné, jiné záporné (ty kladné převládají), ale to není podstatou této části.

Mějte na paměti, že pokud se ocitnete (a věřte, že jednoho dne se to určitě stane) v situaci, kdy budete muset se svými lidmi fungovat jen na místě, jenž jste si přizpůsobili plus přilehlé okolí, a s tím, co máte a co jste si zajistili v dobách klidu, budete muset uvažovat a jednat efektivně a rychle, protože čas je to nejdražší, co si v žádném případě nekoupíte a ani nikde nesměníte. V té chvíli se budete muset spolehnout na to, co o svých lidech víte, jaké jsou jejich přednosti a slabiny, co je baví a co ne. Těžko se do toho člověk vžívá, ale vězte, že kdyby byla možnost, jak byste si toto mohli ozkoušet na nečisto, tak by do toho spousta lidí ani nešlo, protože se to vymyká vzorci každodenního stereotypu a naprosto by to zbouralo představy lidí o tom, jak je svět vlastně bezpečné a fajn místo. Netvrdím, že opak je pravdou, to nikoli. Pravdou je, že je bezpečný a skvělý, ale jen pokud funguje systém. Když se systém rozpadne, otevřou se brány chaosu a „show může začít“.

Velitel jsem tady já! versus Všelidový sněm

Musíme se zmínit ještě o jedné velmi podstatné věci a tou je vůdcovství. Takto archaicky řečeno to některým může zavánět jistým rakouským malířem, ale podstata je jiná. Stejně tak, jako každá jiná skupina, spolek, organizace, klub, svaz, federace či stát mají své vedoucí představitele, i komunita musí fungovat pod „vedením někoho“. Vzpomeňte na Mayovky o Vinnetouovi… tam měl každý indiánský kmen svého náčelníka, stejně tak tomu bylo ve starověku, když existovaly městské státy, kde každému takovému uskupení „šéfoval“ regent, nebo purkrabí. Na začátku si musíte definovat, jakým způsobem to chcete vést. Nabízí se zde široká paleta vládních režimů: Od absolutní diktatury, přes autokracii, komunismus, libertariánství, až po lidovou či přímou demokracii. Z hlediska toho, čím se který politický směr vyznačuje, doporučuji směřovat svou skupinku někam na pomezí autokracie a přímé demokracie. Když to budete brát diktátorsky, prakticky to znamená, že Vy jste šéf, Vaše slovo je vždy zákonem a co řeknete, to prostě bude. Kdo neuposlechne, může se sbalit a jít, přemýšlet není povoleno a polemizovat také ne. Žádný jiný návrh, než Váš, se nepřipouští a pokud by náhodou někde zaznívaly lepší, než Vaše, tak se stávají Vašimi a musíte zajistit, že nikdo nebude tvrdit opak. V obráceném gardu to pak může vést k tomu, že se díky přílišné demokracii, kde si každý může dělat cokoliv, čím neleze do zelí druhým, vlastně nikdy na ničem nedohodnete a pokud vůbec, tak to bude postrádat smysluplnost, nebo to bude běh na dlouhou trať. Aneb, jak praví starý známý Sókratův citát:

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“

Na úplném začátku, když zakládáte komunitu a jste tedy nositelem té myšlenky, je automatické, že tomu „šéfujete“. Jak se k Vám přidávají další společníci, roste i počet potřeb a úkolů, které je nutné obstarat, zajistit, odpracovat a zvážit. Každý člen bude chtít něco navrhnout, nebo zrealizovat, či minimálně alespoň bude požadovat, abyste vzali jeho obavy / návrhy / rady / poznatky na vědomí. Tuto skutečnost není možné přehlížet a ignorovat, takže bude nutné změnit systém politiky v komunitě. A čím dříve tak učiníte, tím dříve se vyhnete nahromadění problémů tzn., že nemusíte čekat, až se Vaše skupinka rozroste třeba na 10 členů, ale když tak učiníte už třeba při čtyřech, nebo pěti lidech, systém se zaběhne a při takto malém počtu lidí se na něm dobře vychytávají mouchy. Ideální je, když po zvládnutí základních úkonů, které jako komunita vykonáváte v rámci přípravy, jako je různé obstarávání zdrojů, budování pohotovostního úkrytu či spižírny někde v terénu, uděláte sněm, nebo setkání všech členů a předložíte svojí vizi politického fungování (respektive navrhnete ukotvení politického systému) se všemi aspekty, včetně rozhodování o společných činnostech, akvizice vybavení a různé jiné aktivity v rámci komunity. Ostatní individuální aktivity, které nijak nesouvisí s komunitou, nebo jejími členy, by měly každému členovi být prakticky jedno.

Jak jsme si již popsali o pár řádků výše, ideální systém je takový, kde je někdo, kdo je považován za vůdce, nebo náčelníka, jenž má definitivní rozhodovací pravomoc, ale zároveň s tím musí brát v potaz vůli, nebo přání a námitky ostatních, kteří se k jednotlivým problémům vyjadřují pomocí ankety, nebo referenda a pokud je výsledek takové ankety více než 60%, pak se touto otázkou musí vůdce zabývat a prodiskutovat ji s ostatními. Vzájemnou diskuzí je pak možné dojít ke shodě na řešení a postupu v daném tématu. Rozhodně se ale vyvarujte systému vládnutí, jako funguje v našem kocourkově v současnosti, tedy kdy funguje zastupitelská demokracie a vládní koalice protlačí vše na sílu, protože jich je prostě víc a o názory, nebo návrhy opozice se nezajímá a návrhy ostatních hází automaticky pod stůl. Tím se akorát tak odepíšete a ostatní budou chtít Vaši „vládu“ svrhnout. Pamatujte, že komunita je spíše něco, jako rodina a v rodině je důležitá důvěra, porozumění, pomoc ostatním a stejně tak vnímání jejich obav, přání a návrhů a jejich předcházení, plnění a zvažování.

---

Poznámka pod čarou: Těch 60% je jen orientačních, ale je to záměrně více než 51%, aby nemohlo dojít k tomu, že se najdou spiklenci, kteří Vám vše potopí. Samozřejmě si to můžete nastavit, jak je libo, ale striktně dbejte na dodržování pravidel, které si na počátku odsouhlasíte. Můžete do toho zapojit i prvky pozměňovacích či doplňujících návrhů, které si pak hlasováním prostou většinou, odsouhlasíte. Zásadně ale dbejte na tom, aby se všechny tyto pilíře politického fungování komunity zapisovaly, nebo ukládaly ve formě audio či video záznamu (v dnešní době to není takový problém, kdy Vám každý chytrý telefon nabízí tyto funkce). Bude pak velmi jednoduché v těchto záznamech hledat odpovídající pasáže, podle kterých se komunita řídí. Víc byrokracie do toho ale netahejte a na nějaké „vlastní zákony“ se rovnou vykašlete. Stačí jednoduchá pravidla,se kterými všichni ostatní souhlasí a rozhodně nedělejte pravidla typu „komu se to nelíbí, ať mi prdel políbí“, nebo „když s tím někdo nebude souhlasit, tak může jít“. To je totiž kontraproduktivní a diktátorské, protože tím prakticky pošlapáváte systém referenda. Výjimkou je pouze referendum, ve kterém se členové komunity vyjádří, že by chtěly, aby to takto fungovalo.

A je to tady! Co teď?

Tohle je otázka, která trápí asi všechny, kteří dělají krizové plány, shromažďují zásoby, vytvářejí kontakty, budují záložní a pohotovostní úkryty, spižírny, sklípky, cvičí se v používání zbraní a taktice a dalších činnostech, souvisejících s přežitím. Všechno toto dělají s vědomím, že jednou může přijít den, kdy se jim všechny tyto aktivity zhodnotí a oproti svým jiným spoluobčanům budou v jistém slova smyslu na koni. Nejhorší na tom je, že nikdo neví, kdy a jakým způsobem ten den přijde. Už jsme o tomto tématu trošku hovořili v článku Když je kolaps za dveřmi – aneb Jak připravit sebe a své blízké na krizovou situaci, nicméně platí, že tuto situaci prostě není technicky možné odhadnout, ale dá se na ni připravit. A jak jistě víte, tak kdo je připraven, není překvapen. Jak to koho psychicky semele, to už je věc jiná. Pokud se bavíme o tom, že ten okamžik nastal a Vy jste podnikli nějaké kroky předtím, než k tomu došlo, je na čase, aby to, jak se říká, ve Vás automaticky přepnulo do režimu „krize“ a Vy začnete fungovat podle připravovaného a trénovaného scénáře / evakuačního plánu / relokačního schématu. To, co si během doby klidu se svými přáteli, blízkými, příbuznými, nebo komunitou secvičíte, je vyloženě na Vás. Důležité je jen jedno: Pokud nežijete všichni bezprostředně u sebe, mějte v pohotovosti osvědčená komunikační zařízení a komunikační kanály. Jedna z věcí, která s největší pravděpodobností přestane jako první fungovat, bude telekomunikační služba a eventuálně internet, takže na mobilní operátory a webové providery se nebude dát spolehnout.

Společná komunikace v tu „osudovou“ chvilku je opravdový oříšek, nicméně je mít toto velmi důkladně pokryté a nacvičené, navíc v případě, kdy Vaše komunita nemá jednoznačnou geografickou působnost – jinými slovy, všichni Vaši členové jsou rozházeni po okrese / kraji / ne-li republice. Jestliže se Vás tento problém týká, je životně nutné jej pečlivě podchytit a předem se domluvit, kdo a odkud je schopný se s kým spojit, nebo naopak, kdo je v rádiovém stínu a za jakýchkoliv okolností. Vysvětlíme si to (s drobným přesahem) na názorném příkladu:

Modelovou komunitu tvoří 5 lidí – Venca, Daniel, Maruna, Pepa a Anča. Pepa s Vencou mají jistou výhodu v tom, že žijí ve stejném městě, které má zhruba 15.000 obyvatel a vzdušnou čarou od sebe bydlí necelé 3km. Jenže město je položené v údolí, kterým protéká řeka. Venca má oproti Pepovi výhodu v tom, že bydlí téměř na předměstí, které je svou nadmořskou výškou výše, než Pepovo obydlí, přičemž výškový rozdíl mezi nimi je asi 80 metrů. Mezi sebou jsou schopní komunikovat na VHF i UHF vlnách bez jakéhokoliv rušení. Jediný další člen jejich party, se kterým se mohou spojit, je Anča, která žije v nedaleké vesničce nad údolím, vzdálené od kraje města asi 7km. Anča je schopná se na UHF pásmu spojit s Vencou, Pepou a Marunou, ale na to, aby se mohla spojit i s Danielem, musí přejít na VHF pásmo. Jenže na VHF pásmu sice Vencu slyší, ale velmi slabě, neboť Venca bydlí na sídlišti a signál z vysílačky se rozbíjí o paneláky. Maruna se přes vysílačku slyší velmi čistě s Danielem a Ančou a to na obou pásmech, ale oba borce z města nemá šanci slyšet. Jediná možnost, jak by se s nimi mohla slyšet je, kdyby naladila frekvenci místního radiokomunikačního převaděče a stejnou frekvenci by naladili i hoši z města. Daniel má tu nevýhodu, že bydlí v takovém malém zapadákově, asi 15km od města, přičemž jeho obydlí je těsně za horizontem místního lesa a ještě k tomu na opačnou stranu, než Anča. Pokud se tito kamarádi chtějí nějakým způsobem sehrát a nacvičit si například nějaký evakuační plán, musejí se nejprve domluvit na tom, kam se budou evakuovat a následně se dohodnout na komunikačním schématu. Evakuovat by se mohli do krytu, který spolu cca měsíc budovali v nedalekém lesíku, kde společně odkoupili od obce lesní pozemek o výměře 150m² (obdélník 15×10 metrů, kterým navíc protéká potok).

Kryt je více než dostačující pro 8 lidí (má plošnou výměru 24m² a jedná se o obdélník 4×6 metrů), maximální únosná kapacita je 10 lidí, zcela skrytý pod zemí, se zabudovaným sklípkem pro skladování potravin, kamny na tuhá paliva, odtokovou rourou, takže je možné se v krytu umýt či vymočit, a dokonce mají i místnůstku s chemickým záchodem. Kouřovod je chytře ukrytý ve vykotlaném pařezu a po nedalekém dubu je natažený kabel od všesměrové antény, kterou lze připojit na jakoukoliv vysílačku. Přítomnost protékajícího potoku je velmi vítána, neboť je zdrojem elektrické energie – Daniel sestrojil malou vodní turbínku a voda v potoce, která turbínku pohání, jim tak vyrábí elektřinu. Mohou si tedy v úkrytu dobíjet baterie u vysílaček, telefonů, či svítilen a svítit prostřednictvím žárovek.

Jak k sobě tato modelová skupinka našla cestu je sice podružné, ale i tak to stojí za zmínku, neboť na názorném příkladu je možné si ukázat, že komunita nemusejí být pouze lidé z Vašeho nejbližšího okolí. Skupinku dala dohromady Anča s Danielem, kteří se znají léta. Anča je profesí vychovatelka v mateřské škole, ve volném čase se však věnuje sportovní střelbě, a Daniel je konstruktérem v kovozpracující firmě, který, když zrovna není v práci, staví v dílně všemožná udělátka… Tuhle dynamo, jindy anténu, nebo třeba fotovoltaický panel. Anča se velmi dobře zná s Marunou, která sdílí její obavy z krizových situací (válečný konflikt, občanská válka, jaderná apokalypsa atd.) a tak se mileráda k těmto dvěma lidem připojila. Maruna však nadhodila, že ví o jednom člověku dole z města, který má stejné smýšlení, jako oni tři a navíc by mohl hodně pomoci se sháněním zásob, neboť pracuje v místním řetězci na úseku doplňování zboží. Ke skupince se tak připojil i Venca, který maká jako doplňovač zboží v zahraničním obchodním řetězci (třeba v Lidlu) a ve volném čase se věnuje radioamatérství. Díky svému koníčku se seznámil s Pepou, který od něj bydlí paradoxně ani ne 3 kilometry a sdílí úplně stejné názory, jako zbytek party. Pepa je navíc vítaným členem, neboť pracuje jako svářeč v jedné firmě, která se zabývá výrobou a svařováním nerezových nádrží, takže pro něj není problém sehnat nějaký ten kovový a spojovací materiál. A pokud jde o Marunu, tak ta může se svou troškou do mlýna přispět díky kontaktům, které má, ač je sama vyučena farmaceutkou a pracuje v lékárně, což je samo o sobě velmi užitečné. Mezi její kontakty patří hlavně strýc, který je správcem střelnice v sousedním městě, a tak není problém se domluvit na nějakém tom „střílení bez poplatku“.

Tahle parta se schází pravidelně jednou za měsíc a probírají věci, které se týkají fungování jejich party „až nadejde ten den“. Přemítají, co pořídit, sehnat, zařídit a zvažují, koho všeho do svých plánů zasvětit. Je jasné, že budou muset dříve či později tak učinit v případě Daniela a Anči, protože ti dva mají rodiny s malými dětmi (manžel/manželka a jedno dítě). Když se to přepočítá na plochu, kterou poskytuje kryt, měli by se tam všichni vejít. Problém bude malými dětmi (v současnosti jim je 15 měsíců), které tam nebudou mít oddělenou místnost a bude potřeba pro ně zajistit další vybavení (nejen příkrmy, pudr nebo Bepanthen, ale i pleny, léky pro děti, v případě Danielova dítěte umělé mléko, neboť jeho žena ztratila laktaci, když bylo Pavlově dceři 8 měsíců). Nejsou to neřešitelné věci, jen značně nekomfortní, ale zvládnutelné (s mnohým pomůže Maruna či Venca).

Drahé polovičky členů této partičky jsou v průběhu času s těmito aktivitami seznámeny (v době těsně před dokončením krytu, takže prozřetelně je na to místo vzali, aby si prohlédli, co to jejich drazí a známí vlastně celé ty dny dělají). Danielova manželka (říkejme jí třeba Klára) tuto manželovu aktivitu velmi vítá a Daniel u ní značně stoupne na morálním žebříčku. Zato Anča tak dobře nepochodí, protože její manžel nad tím kroutí hlavou a aktivitu celé skupinky považuje za zbytečné bláznovství s tím, že události, na které se chystají a před kterými se chtějí ukrýt, tady u nás „nikdy nenastanou“. Navíc Anči manžel (říkejme mu třeba Ruda) je šílený pacifista a vůbec nechápe, jak může vychovatelka z mateřinky mít zbrojní průkaz a chodit sportovně střílet. Nejednou se kvůli této Ančině zálibě pohádali.

Je nad slunce jasné, že všichni spatřují v Rudovi rušivý element, který by mohl všechny přípravy a snahy zhatit, ale rozhodnou se jeho účast v nouzovém úkrytu, za přimlouvání Anči, coby zakladatelky komunity, respektovat. Za to Klára, která, než odešla na mateřskou dovolenou, pracovala jako personalistka ve firmě, která spolupracuje s Danielovou firmou, se do projektu svého manžela a jeho přátel vložila i svojí troškou a díky svým kontaktům obstarala pro komunitu několik cenných věcí (nikoli zadarmo, ale za „zvýhodněné ceny“): benzínovou elektrocentrálu, několik desítek kusů pracovních oděvů, bezpečnostní obuv, různé nářadí či prostředky osobní ochrany jedince (nebo-li atombordely, plynové masky, náhradní filtry atp.). Čas plyne dál a dokonce se celá skupinka rozroste ještě o jednoho člena, protože Pepa se seznámil se zdravotní sestrou Lenkou a po nějakém čase se jí skupinka rozhodla do svých aktivit zasvětit. Všichni vědí, že teď už je kryt prakticky na pokraji možné kapacity a bude těžké to tam zvládnout, ale půjde to. Klára se aktivně zapojí i do střeleckého výcviku pod vedením Anči a nadchne jí to natolik, že se odhodlá k tomu, aby složila zkoušky pro získání zbrojního průkazu a popošťouchne k tomu i Daniela, který o tom již také delší dobu přemýšlí.

Při posledním setkání členů komunity přijde na přetřes „nouzová evakuace“. Probírají se tedy možnosti, jakým způsobem a jak rychle se kam dostat. Pro Daniela, Marunu a Anču není problém se relativně rychle dostat do krytu. Daniel to má nejblíže, od jeho obydlí ke krytu to je pěšky asi 20 minut, autem okolo 7 minut, Anča to má autem zhruba do 30-ti minut, pěšky okolo dvou hodin. Maruna to zvládne autem do čtvrt hodiny a při pěší evakuaci by jí to zabralo asi 40 minut. Borci z města jsou na tom o poznání hůř, i když to vzdušnou čarou mají blíž, než Anča. Venca s Pepou musejí počítat s tím, že když se budou snažit dostat z města, nepůjde to lehce a bez komplikací, kvůli ostatním unikajícím lidem. Pokud by chtěli využít evakuaci pěšky, budou riskovat střet s nekalými živly, kteří se s téměř 100% jistotou vynoří, jakmile město zachvátí evakuační panika. Takže mají jen tři možnosti: Buď to prubnou autem (ven z města vedou celkem 4 silnice, dvě z toho jsou malé okresky II. třídy), přičemž Venca sice má řidičák, ale nemá auto, takže by musel někde čekat na Pepu. Mohou pak také jít pěšky mimo hlavní trasy (zde riskují setkání s rabujícími podivíny, policií a případně armádou) anebo se pokusí dostat nad město, blíže k Anče, která by je mohla vyzvednout. Poslední možnost se jeví jako nejschůdnější a nejméně riskantní, takže se všichni domluví takto: Jakmile se zkoordinujeme, Daniel a Maruš vyrazí do krytu. Anča se přiblíží ke smluvenému „bodu vyzvednutí“ a naloží Vencu s Pepou. Pokud tam hoši nebudou, vyčká maximálně 15 minut. Po tomto čase odjíždí do krytu a hoši jsou v tom sami.

Venca s Pepou si trasu k „bodu vyzvednutí“ prošli na nečisto a pak to zkusili i s výbavou na zádech a zjistili, že od ukončení vysílání o evakuaci s ostatními členy (respektive s Ančou, protože bez naladěného převaděče se s nikým jiným neslyší) komunity jsou schopní na domluvené místo dorazit za 27 minut (Pepa sám by to zvládl za 21 minut, ale Venca bydlí trochu dál ve městě a musí se dostat přes náměstí). Kdyby se na sjednané místo pokoušeli dostat autem, trvalo by jim to, v ideálním případě, necelých 9 minut. Ale co když bude ve městě takový chaos, že se nedostanou přes řeku? Co když budou silnice zablokované? Oba se proto domluvili, že to raději riskovat nebudou a spolehnou se na pěší evakuaci na bod vyzvednutí.

Anča se na bod vyzvednutí dostane zhruba tak za 17 minut od ukončení relace o evakuaci. To znamená, že pokud hoši z města nepoužijí auto, budou to muset stihnout do 32 minut, jinak Anča, po uplynutí 15-ti minutové „vyčkávací lhůty“, odjíždí bez nich. Je to kruté, ale je to bod, na kterém se komunita dohodla, aby bylo chráněno bezpečí ostatních. Je zde ovšem ještě jeden problém, který to celé komplikuje. Anča, jelikož má malé dítě, má v autě autosedačku a s Pepou pocestuje ještě Lenka. To je dohromady 6 osob, ale vozidlo má jen 5 míst. Jeden tedy bude muset jet v kufru, který rozhodně prázdný nebude.

Nakonec se pro hochy z města objevuje ještě jedna možnost: Jedna ze silnic, vedoucí z města, se táhne nedaleko Maruny. Zkusí si tedy spolu vytipovat ideální místo setkání a vyzvednutí, trasu si projdou a spočítají. Je to sice po silnici II. třídy, ale při použití auta se tam dostanou za 8 minut, pěšky za 25 minut. Než se Pepa s Lenkou dostanou k Vencovi, potrvá jim to 4 minuty. Maruna se na sjednané místo dostane za 18 minut, což dává chlapcům z města dohromady 33 minut na zvládnutí cesty. Maruna navíc žije sama, takže má v autě dostatek místa. A teď babo raď?! Každopádně se domluví, že to v průběhu následujících týdnů a měsíců budou zkoušet natrénovat a to jak variantu 1 s Ančou, tak variantu 2 s Marunou. Výsledkem je, že s Marunou je to cestování pohodlnější a při pěším přesunu příjemnější, protože nemusejí zdolávat žádný kopec při úprku z města. Komplikací je ale nutnost dostat se přes řeku a pak buď tunelem, parkem, nebo přes zahrádkářskou kolonii. Na všech čtyřech místech se mohou při evakuaci vyskytnout nemilá překvapení. Nic takového jim při evakuaci s Ančou nehrozí, jenom je ta cesta fyzicky a časově více náročná. Konečná dohoda tedy je, že jakmile se všichni se všemi spojí, borci se rozhodnou, podle aktuální situace ve městě buď pro „plán A“, nebo pro „plán M“. Každopádně platí další dohodnuté pravidlo: Nechte si zapnuté vysílačky. Kdyby vypadl mobilní signál, nebude mít žádnou jinou možnost, jak se spojit. Vysílačku stejně můžete mít i v práci a nikdo Vám její přítomnost nemůže zakázat. To je opatření pro případ, že by k nějaké eventualitě došlo zrovna ve chvíli, kdy budete v práci, na cestě z práce, nebo do obchodu atd.

Uplynou další dva měsíce a mezitím se všichni „zasvěcení“ sešli jednou v úkrytu. Tam zjistili, že prostorově je kryt sice dostačující pro všechny, ale hodilo by se více místa. Vzhledem k tomu, že ještě plně nevyužili potenciál plochy, kterou odkoupili, rozhodnou se, že ke krytu ještě připojí jednu místnost o velikosti 3×3 metry a s původním krytem ji spojí chodbou 2×1,5 metru. Ve spojovací chodbě bude navíc dost místa na umístění dílenských skříní, do nichž bude možnost uložit oblečení, vybavení a zbraně, přičemž skříně obstará Pepa. Vencu při té příležitosti napadlo, že by šlo využít polohy spojovací chodby, která se bude nacházet několik metrů od okraje kopce, a bylo by tedy možné zde udělat spádovou toaletu. Voda na splachování se dá svést z nedalekého potoka a odpadní roura může být položená v zemi směrem dolů z kopce. Vyústění takové roury by pak bylo do připravené jámy, alespoň 3 metry dlouhé a 2 metry hluboké. Než bude taková „jímka“ zaplněna, potrvá to pěkných pár let a potrubí lze obstarat ve stavebninách, nebo v místním hobby marketu, stejně jako prvky pro svod vody a splachování (jednoduchou klapku, šoupátko atd.). Aby to nejdůležitější, tedy výkopové práce, šlo rychleji, přikročí ke stejnému řešení, jako když skupinka kopala základy stávajícího krytu: v půjčovně strojů a zařízení si pronajmou na pár dní minibagr. S tímto půjde jedna báseň, než to celé kopat krumpáčem a lopatou.

Poprosí Rudu, který má kontakty na místní pile, zda by mohl obstarat dřevo na stavbu stěn, nosníků a stropu krytu a jímky. Není s tím úplně komfortní, ale přislíbí svou součinnost. Daniel se skupince svěřil s jeho jednou obavou: s nedostatkem dýchatelného vzduchu. Aby v krytu vydrželi déle, než pár dní bez toho, aniž by museli vyjít ven, nebo otevřít dveře krytu, bude nutné zřídit nějakou vzduchoventilaci. Nabízejí se dvě možnosti: buď profi ventilace, nebo si jí zbastlit. Profi řešení se pohybuje cenově mezi 50 a 300 tisíci CZK a tolik peněz si skupinka nemůže dovolit. Takže se rozhodnou zajet do sběrného dvora v sousedním městě a poohlédnou se po vyřazených ventilačních jednotkách. Jednu, celkem zachovalou, se spáleným motorem, tam najdou a tak si ji odvezou a Daniel spolu s Pepou se pustí do opravy. Sehnat materiál pro přívod vzduchu je hračka, horší to bude s filtrací. Aktivní uhlíkový filtr do ventilací je sám o sobě levný, ale chce to další komponenty, jako je mikromřížka pro zabránění průchodu mikro a nano částic, průchodka pro zvlhčení vzduchu, filtry proti organickým a anorganickým zplodinám, kyselým a aminovým výparům a ve finále i filtr proti radioaktivním spórům a částicím. S některými filtry dokáže pomoci Lenka, jiné se podaří sehnat přes eBay, Aliexpress apod.

Výkopové práce se podařilo dokončit za dva dny a když nakládali bagr na podval, aby jej mohli vrátit, ozval se Ruda, že dřevo je připravené k odvozu. Tady přichází na řadu Maruna, protože má řidičské oprávnění na traktory, přičemž její otec má malé hospodářství a 2 traktory i s valníky, takže se domluví na zápůjčce a během dvou hodin je Maruna s traktorem a valníkem na pile. Spolu s ní tam jel autem i Pepa, Venca, Anča, Lenka a Daniel, dřevo naložili na valník a odvezli ke krytu. Celá akce s nakládáním a skládáním dřeva zabrala asi tak 4 hodiny, takže když bylo vše na místě a traktor dotankován a vrácen, už se stmívalo. Aby však konstrukce krytu nebudila zbytečně pozornost, je nutné ji dokončit v co nejkratším čase. Obecně vzato se skupinka drží zásady pěti dní, což znamená, že jakoukoliv konstrukční, nebo projektovou činnost, ke které je veřejný přístup, se snaží dokončit do pěti dní. Poté už existuje velmi vysoké riziko odhalení. Nikdo netvrdí, že během těch pěti dní je nikdo neodhalí, ale pokud budeme vycházet z konceptu pracovního týdne, tak během něj existuje podstatně menší riziko odhalení, než o víkendu, kdy jsou ostatní lidé venku a provozují své vedlejší aktivity. Proto je nutné si takovéto aktivity, plány a projekty opravdu pečlivě připravit, jak po stránce zásob a materiálu, tak i po stránce lidí potřebných k jejich vykonání, ale i zapůjčení strojů, nářadí a dalších prostředků, abyste nemuseli některé věci shánět na poslední chvíli.

O dva dny později je vše dokončeno a schováno pod zemí. Vše se podařilo jen díky úsilí a nasazení prakticky všech členů, dokonce i Ruda přiložil ruku k dílu. Kryt je nyní zvětšený a vylepšený a poskytuje mnohem větší komfort, než předtím. Jediné, co se nepodařilo nainstalovat, byly dodatečné antiradiační a mikrobiologické filtry do vzduchoventilace, které dorazí až za deset dní. To však nevadí, dodatečná instalace již nebude takový problém a tato práce „sežere“ zhruba 3 hodiny práce ve dvou lidech (odkopat cca 50cm hlíny, nalézt potrubí ventilace, rozpojit jej, nainstalovat filtry, vše zpět spojit a zahrabat).

Uplynou další 4 měsíce, kdy se komunita soustředí na zlepšování pobytových podmínek, hromadění zásob, vylepšování svých stávajících dovedností a zasvěcování nových členů do jednotlivých aktivit a dovedností. Po těchto 4 měsících přichází jarní období a to je vždy čas ke kontrole všeho, co se v krytu nachází, včetně samotného krytu (jestli nikde nezatéká, jestli se něco nestalo se zásobami jídla, zdravotnickým materiálem, přívodem vody atp.). Vše se zdá být v pořádku, navíc během zimních měsíců v krytu přenocoval na pár nocí Pepa s Lenkou.

Jednoho jarního dne odpoledne (někdy kolem konce dubna), se zastavil Pepa na náměstí v květinářství, aby koupil Lence květiny. Chtěl jí ještě zavolat, že se trošku zpozdí, ale mobilní síť má ten den již tak deset hodin velmi časté výpadky a není možné se dovolat a když se náhodou podaří číslo vytočit, signál je tak mizerný, že jej protistrana neslyší. Ve chvíli, kdy nastupuje do auta se rozeřvou sirény všeobecné výstrahy. Můžete být trénováni sebelépe, ale vždy Vás takováto událost minimálně na sekundu ochromí, než se přepnete do režimu „A je to tady“. Mezitím, co ostatní obyvatelé města koukají okolo sebe a zastavují se, Pepa jedná, nasedá do auta a vyráží co nejrychleji k domovu, kde na něj čeká Lenka. A protože s sebou má vysílačku, zkouší se spojit se všemi přáteli z komunity, kteří jsou na domluveném pásmu k dispozici. Ozve se mu Lenka, Venca, a Anča. Venca má v práci volno, tudíž v realizaci evakuačního plánu nebude překážka. Lenka je sice vyděšená z právě vzniklé situace, ale Pepa jí dokáže uklidnit a zaúkolovat tak, aby ve zbývajícím čase, než pro ni přijede, popadla to nejdůležitější a evakuační zavazadla a vyrazila Pepovi naproti. Anča, vzhledem k tomu, že je na rodičovské dovolené a je tedy doma s malým dítětem, je schopná reagovat prakticky okamžitě a obvolává ostatní členy komunity. Problém je akorát s Danielem… Ten je stále ještě v práci a než se dostane domů, může to trvat 20 minut, ale klidně i hodinu, protože co se bude dít na silničních komunikacích v této situaci je těžké predikovat.

Maruna je v tu dobu na zahradě a věnuje se typickým pracím, které je potřeba z jara na zahradě udělat. Má štěstí, že je u ní na návštěvě její otec, který zrovna cosi připravuje v kuchyni, kde si Maruna nabíjela vysílačku. Zavolal na ní z okna, že jí ve vysílačce někdo volá a chce po ní podběl. V Maruš to hrkne, protože „podběl“ je domluvené heslo pro krizovou situaci a evakuaci. Otci v rychlosti vysvětluje, co že se to děje a rychle běží odpovědět na volání ve vysílačce, aby se mohla zkoordinovat s ostatními. Její otec mezitím zapíná televizi, kde zjišťuje, že všechny programy jsou přerušené, neboť je vyhlášen krizový stav nejvyššího stupně a v pohotovosti jsou všechny složky IZS, Policie ČR a Armáda ČR. Poslední, co stihne vidět a slyšet je, že na mnoha místech republiky došlo k sérii výbuchů, střelbě, že byla napadena komunikační a elektrická rozvodná síť, útoky probíhají postupně od jihozápadní části ČR a rozmáhají se dál po celém území, v karlovarském kraji je navíc vyhlášen výjimečný stav, neboť došlo pravděpodobně k útoku špinavou bombou a v oblasti je zvýšená hladina radioaktivity a generální štáb AČR zveřejnil informace o narušení vzdušného prostoru ČR ze západní strany hranice, nikoli však letectvem, ale raketami, které zasáhly vojenské objekty v Žatci, Brdech, Liberci, Čáslavi, Náměšti nad Oslavou a v Mladé Boleslavi. Na mnoha místech republiky vypukl absolutní chaos a zhroutila se jak komunikační, tak dopravní síť. Podle posledních informací stojí za útokem organizace ISIS, jejíž členové do Evropy pronikly v imigračních vlnách v uplynulých letech a podobný scénář, který se v tuto chvíli odehrává v ČR, se v minulých dnech odehrál v Německu, ve Francii, v Itálii, Španělsku, Chorvatsku, Belgii, Holandsku, Rakousku, Dánsku, Švédsku a v Polsku. Pak byla přerušena dodávka elektrické energie.

„Tak a je to pěkně v prdeli!“ zvolal otec Maruny a sesunul se do křesla. Maruna stále komunikovala s Ančou a Klárou, aby se domluvili na postupu a do toho ještě musela křísit svého otce. Mezitím se Anče ozval Venca, že s Pepou a Lenkou budou muset použít evakuační plán M, tedy prostřednictvím Maruny, neboť trasa A je zablokována – dopravní nehoda, a ve městě začíná pomalu všechno kolabovat, takže se pokusí dostat co nejdál to půjde autem a dál budou pokračovat pěšky. Anča předá informaci Maruně a ta se nyní musí sbalit a vyrazit na místo setkání. S jednou komplikací… musí s sebou vzít svého otce. Komplikace je to proto, že v žádném možném scénáři se nepočítalo s tím, že by jej musela někam transportovat, nemluvě o jeho přítomnosti v krytu. Ale přeci ho nenechá napospas osudu (i když se v příštích dnech nemusí nic zásadního stát, ale kdo to v tu chvíli ví, že?). V rychlosti začne sbírat věci, které bude potřebovat, sebere evakuační zavazadlo, přesvědčí svého otce, aby jí pomohl se sbalením zásob jídla, vody a PHM z garáže, nasedají do auta a odjíždějí. Při odjezdu se s ním snaží komunikovat, aby mu alespoň psychicky ulevila, protože ví, že táta je srdcem národovec jak poleno a nikdy neutíká, ale je také zároveň citlivý a od té doby, co mu zemřela žena – Maruny matka – celkem lehce propadající depresím. Je to sice už 7 let, co zemřela, ale jsou rány, které ani čas nespraví.

Čas neúprosně běží a přes vysílačku jsou spolu členové komunity v kontaktu. Mobilní síť je stále nedostupná. Anča, která vyrazila ze svého domu spolu se svým dítětem, avšak bez Rudy, protože ten je tou dobou na cestě z práce, funguje jako spojka mezi jednotlivými členy komunity v údolí a nad údolím a během jízdy zajišťuje komunikaci borců z města s Marunou a nazpět. V době, kdy by uplynula teoretická vyčkávací čtvrthodina, kdy by Anča čekala doma na Rudu, by Ruda stejně ještě nepřijel. Jeho dojezdový čas je 35 minut, a to nepočítáme komplikace na cestě způsobené chaosem a lidským faktorem. Chtě nechtě a s těžkým srdcem nasedla Anča do auta a vyrazila ke krytu. Předtím ale ještě sbalila Rudovi nějaké věci, které by mohl potřebovat a v hloubi srdce doufá, že se Ruda dostane do krytu. Do radiového spojení se vloží i Klára, která se nechce vzdát šance, že se Daniel každou chvíli objeví u dveří domu, ale nakonec jí Maruna s Ančou přesvědčí, ať se evakuuje i s dcerkou, protože Daniel se o sebe dokáže postarat a všichni věří, že by si přál, aby Klára s dcerou vyrazila sama. Když Anča přejíždí přes most, který vede nad údolím, ztrácí spojení s Vencou, Pepou a Lenkou. „Dostávám se do rádiového stínu, hoši. Teď už je to jen na vás, Maruna je na cestě. Jakmile se dostane pod křižovatku u rybníka, měli byste být schopni se s ní spojit. Držte se. Liška, konec.“

K Danielovi informace o mimořádných událostech a krizovém stavu doputovala ještě předtím, než se rozezněly tlampače a než se informace objevila v televizi, asi o nějakých 10 minut dříve. Pokusil se ze zaměstnání zmizet co nejdříve to šlo, nicméně nebyl sám, kdo tu informaci obdržel dříve a na cestě se potkal s několika těžkostmi, které mu ve finále zabránili v pokračování v cestě po silnici, takže to musel vzít po polňačce. Když chtěl sjet na nejbližším možném místě zpět na silnici, tak mu cestu přehradila Vojenská Policie s tím, že tudy bude projíždět konvoj obrněných transportérů a vojenského personálu a že musí jet jinudy. Danielova argumentace spěchem domů za ženou a dětmi neměla u vojenského personálu úspěch, a tak musel pokračovat dál po polňačce, která poté přecházela v cestu lesem a ke vší smůle… po odvrácené straně kopce, takže se celou dobu nebude moci spojit ani s Klárou, ani s Ančou, nebo Marunou. Trasa po polní cestě mu k jeho domovu potrvá asi 40 minut, namísto obvyklých 20. 40 minut nejistoty, strachu, sevřeného žaludku a radiového stínu.

Skupinka z města se pokouší dostat skrz město k místu vyzvednutí na trase M, ale jde to velmi těžko… Doprava ve městě kolabuje, lidé v nastálém chaosu jednají apaticky a těkavě, všude je spousta nehod a nepřehledná situace. Nevypadá to pro ně vůbec dobře, protože s takovouto možností nepočítali ani v nejhorším, jimi myslitelném scénáři. Pepa, Venca a Lenka se dostanou vozidlem k jednomu z mostů, které vedou přes řeku, ale ten je zablokovaný – na mostě je nehoda. Druhý most, který je opodál, je pouze pro přesun pěšky – vozidlo se na něj nevejde. Zbývají jim jen dvě možnosti: Buď se otočí a zkusí vyjet z města východním směrem a přejet řeku po mostě, který je asi 6 kilometrů za městem, nebo půjdou po svých. Buď, jak buď, obě varianty je budou stát drahocenný čas… A ten neúprosně běží dál. Rozhodnutí musí padnout rychle… Maruna je již na cestě a nemají rádiové spojení… Lenka to nakonec rozetne se slovy „Tak to, kurva, prubnem pěškobusem! Jsme tu tři a jsme nějakým způsobem organizovaní… Kdo může ze všech okolo nás říct to samé? Jdeme, kluci!“ Vytáhnou z kufru auta bagáž a vyrážejí pěšky do nitra chaotického dění ve městě. Je to extrémně nebezpečná situace, protože lidé v záchvatu paniky jsou schopni opravdu všeho a nebudou si brát žádné servítky a nepocítí žádné výčitky. Člověk, do kterého byste to nikdy neřekli, Vás zfleku okrade a klidně i zabije, pokud z toho pro něj bude koukat nějaký profit…

Naše modelová situace by se dala samozřejmě ještě dále rozvést či doplnit o spoustu dalších detailů a vznikl by z toho jistě barvitý příběh (což do budoucna nevylučuji), ale pro pochopení problematiky komunikace v komunitě a komunikačního schématu mezi členy nám to stačí. Ano, použil jsem extrémní příklady a situace, ale mějte na paměti, že právě extrémní příklady jsou nositeli nejlepších protiopatření. Krizová komunikace je na celém tom počátku to nejpodstatnější. Pokud se nedokážete sesynchronizovat, spojit a společně začít fungovat, jsou všechny Vaše, do té doby provedené aktivity a činy, naprosto zbytečné. Jakmile se ale celá Vaše komunita, nebo alespoň její nosná část, sejde na dohodnutém místě, je možné pak začít efektivně fungovat a eventuálně pomoci ostatním členům, kteří se třeba někde zasekli, nebo u nich nastal jiný problém.

Fungování komunity během krize

Tuto fázi bude tak jako tak řešit každý spolek, komunita, parta či větší společenství. Prakticky vzato je téměř nemožné se tomu vyhnout, a je téměř na sto procent jisté, že to každé fungující uskupení potká a čeká. Poté, co se srovnáte s tím, co se děje kolem Vás, nastane fáze, kdy je potřeba jednak monitorovat informační pole ve Vašem okolí a zároveň udržovat všechny členy v bdělém stavu, vzhledem k situaci, která se momentálně vyvíjí. Stejně tak je nutné zajistit, aby každý byl aktivně zapojen do fungování komunity v nově nastálé situaci. Jinými slovy: I když se Vám podařilo se se všemi Vašimi členy (kolegy, kamarády…) dostat na nějaké sjednané místo, ať už jde o úkryt, tábořiště či jiné k tomu Vámi dohodnuté místo, musíte zajistit, abyste měli informace ze světa z Vašeho nejbližšího okolí, nebo pokud je nastálá situace globálnějšího charakteru, tak abyste měli přísun informací odpovídajícího rozsahu. Zároveň s tím ale musíte udržovat celou komunitu v operačním stavu, tedy ve stavu, kdy všichni budou plnit sobě přiřazené úkoly v závislosti na své specializaci a bude možné je využít či nasadit na práci či úkol, který si bude žádat vyvíjející se situace. Důležité je taktéž to, aby všichni Vaši souputníci byli informováni o tom, co se „venku“ děje.

Nikdo nemůže dopředu vědět, co se můžu jednoho dne semlet a před jakou situaci budete postaveni. To, co jste si společně nacvičili a naučili se používat, se může jednoho dne zhodnotit a může Vám to zachránit krk. Pokud ale vznikne situace, která bude mít krátkodobý charakter trvání, například v rámci několika dnů, nebo maximálně týdnů, je nezbytně nutné mít zdroj informací, který Vás o pominutí krize bude informovat, abyste se včas vrátili do „starých kolejí“, na které jste byli zvyklí. Takovou krátkodobou situací může být prakticky cokoliv, ale typicky jde o různé blackouty, teroristické útoky, lokální ozbrojené konflikty, přírodní katastrofy nebo třeba kolaps zásobovací infrastruktury. Tyto skutečnosti se většinou dají přečkat někde v ústraní a nemusejí mít globální charakter. Nicméně, dokud se z lokální situace nestane něco většího, je potřeba myslet i na to, že ta lokální situace jednoho dne buď pomine a Vy se vrátíte do toho, v čem jste zaběhlí (to se týká hlavně zaměstnání, protože nikdo nechce přijít o své zaměstnání kvůli tomu, že se neozval svému nadřízenému, že pár dní nepřijde protože a protože), anebo se stane ta horší varianta, a situace přeroste z lokální do globální. Pak už je vlastně úplně jedno, komu co ohlásíte, protože ten dotyčný se s tím bude muset také poprat.

Mějte na paměti, že jakékoliv společenství, které dáte dohromady, nebo jehož součástí se stanete, bude postaveno na nějakých pravidlech a na určitých základech společenského fungování. Jsou to pravidla, která jste si vytvořili, nebo jsou Vám sympatická a souhlasili jste s nimi (jinak byste do toho nešli…). A toto je Váš opěrný bod. Rozhodně není na místě propadat panice, pokud se někdy dostanete (dostaneme…?) do situace, kdy se opravdu vše začne sypat a bude potřeba se evakuovat někam stranou, do relativního bezpečí a tam pak začít fungovat podle schématu, které jsme si odsouhlasili a dohodli se na něm. Jakmile se totiž sejdou všichni, kdo mohou a s kým se počítá, začne fungovat nový systém, který Vy utváříte, Vy řídíte a nikdo zvenku Vám do něj nemůže zasahovat, protože ho nezná.

Pár slov na závěr

Komunita je skvělý nástroj, jak zajistit, aby lidé, kteří Vám jsou sympatičtí, sdílejí stejné, nebo podobné hodnoty a mají stejné či podobné myšlení, fungovali pospolu a nestáli proti sobě. Je ale nutno o komunitu a její členy pečovat, rozvíjet je a připravovat na všemožné situace, které mohou nastat. Až se to totiž stane a Vy budete postaveni před vzniklou situaci, nebude už čas na nějaký nácvik, trénink, nebo doladění detailů. Je to ale také hodně o důvěře a zdrojích. A ani jedna z těchto věcí se jen tak nepovaluje na ulici a v případě zdrojů je potřeba pečlivě zvažovat, zda-li zamýšlené věci či aktivity budou nějak užitečné všem a důvěru si zkrátka každý musí u ostatních vybudovat. Ale nevěšte hlavu… pokud máte zdroje, máte tu horší půlku vyřešenou. Na získání důvěry či prokázání své spolehlivosti a spolehlivosti Vašich souputníků (nebo soudruhů, chcete-li) se čas a příležitost najde vždycky… A nemusí jít jen o nějaké velké činy… Pamatujte, že i malé projevy vstřícnosti a každodenní radosti a strasti, se kterými Vám členové Vaší komunity, či spolku, pomohou, budují důvěru a pomáhají vytvářet skutečný obraz spolehlivosti daných jedinců. Později totiž může přijít den, kdy budete přesně vědět, na koho se můžete s čímkoliv obrátit a komu raději ponecháte jen to, o čem víte, že opravdu zvládá a že se na něj v kritické situaci můžete spolehnout. Společně pak, se všemi aspekty, které jsme v tomto článku probrali, můžete dosáhnout vítězství, ať už má podobu jakoukoliv.