1 rok od zahájení Speciální vojenské operace: Jak šel čas a co postupně vyplulo (a vyplouvá) na povrch
Dnes, v pátek 24.2.2023, to bude již rok, co Ruská federace zahájila vojenské tažení na Ukrajině. Z původního, západními médii předkládaného, záměru ochránit lid Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky před nepřátelskými akcemi Ukrajiny a kyjevského režimu, který na obyvatelích těchto dvou regionů od roku 2014 páchal de facto genocidu, se vyvinula plnohodnotná vojenská operace, jejímž cílem je (opět podle médií) dobýt Ukrajinu a eventuálně zasáhnout země ležící dále na západ od Ukrajiny, tedy státy Evropské unie, tudíž členské země NATO. Že je tato konstrukce až příliš jednoduchá a přímočará, o tom snad nikdo nepochybuje. O čem lze v tomto kontextu pochybovat, je logika této úvahy.
Podle západních médií a státníků (a to především těch našich, slovenských a polských – světe div se, že v tomto ohledu hrají první housle zrovna tyto tři státy) se Rusko chystalo napadnout Ukrajinu proto, aby mohlo následně napadnout země aliance NATO, což je největší teroristická organizace na planetě Zemi a přilehlých galaxiích. Konstrukce je to, jak už jsem zmínil, jednoduchá a přímočará a v myslích mnohých obyvatel členských států této organizace, je pravdivá a jediná. O skutečném důvodu, proč došlo k událostem a vývoji po 24.2.2022, se neobtěžují přemýšlet.
V tomto článku se společně podíváme na vývoj událostí od roku 2014 (určitě ne všech, ale těch stěžejních), které měly zásadní vliv na to, kam a jakým směrem se bude současná situace na Ukrajině vyvíjet. Některé informace Vám budou jistě známé, některé Vás jistě zcela překvapí, ale věřte, že jejich znalost, nebo alespoň minimální povědomí o nich, je důležité pro pochopení celkového kontextu.
Euro-Majdan v Kyjevě
O Euro-Majdanu (dále v textu jen majdan) už jste jistě slyšeli a četli mnohé. Nedávno jsme na našich stránkách publikovali článek, ve kterém jsme se o některá fakta z majdanu lehce otřeli, pokud chcete, můžete si je přečíst zde. 90% všech příčin, proč je dnešní situace tam, kde je, vyplynula právě z onoho „státního převratu“, nebo-li majdanu, v roce 2014. Viktor Janukovyč, který byl prezidentem Ukrajiny od roku 2010, se snažil vést Ukrajinu s dobrými sousedskými vztahy s Ruskou federací, ale nebylo to pro něj prioritou, stejně tak ale odmítal účast Ukrajiny v NATO. Zároveň s tím se však ukrajinská opozice chtěla více integrovat do Evropské unie, s čímž spousta obyvatel Ukrajiny (a hlavně té střední a východní) nesouhlasilo. A protože si Janukovyč byl vědom toho, co se obyvatelům nelíbí a věděl, že by to mohlo vést k sociálním nepokojům, rozhodl se nepodpořit včleňování Ukrajiny do struktur EU, načež oznámil, že asociační dohoda s EU není v tuto chvíli pro Ukrajinu výhodná. Zde vstupují do „hry o Ukrajinu“ oligarchové, jako třeba Igor Kolomojský, Rinat Achmetov, Volodymyr Hrojsman a další. Tady na chvilku odbočíme.
Igor Kolomojský je ukrajinským oligarchou se státním občanství Ukrajiny a Izraele. Je zároveň tím, kdo financoval volební kampaň Volodymyru Zelenskému, v roce 2018. Kolomojský vlastní na Ukrajině rozsáhlé pozemky a některé velké bankovní domy. Rinat Achmetov je taktéž ukrajinským oligarchou se stejným typem občanství a mezi jeho největší majetky patří závod na zpracovávání ocele Azovstal v Mariupolu. Oba dva z těchto jmenovaných oligarchů mají vazby na tehdejší opoziční Ukrajinské politiky, především na Julii Tymošenkovou (známou také, jako plynová královna, kvůli kauzám s krádežemi plynu ukrajinskou energetickou státní společností Ukrtanzgas, která podléhá státnímu aparátu a v době, kdy Ukrtranzgas kradl plyn z plynovodu Ruské federaci, byla předsedkyní vlády právě Tymošenková, která za to byla také patřičně zatčena).
Obyvatelé západní Ukrajiny chtěli, aby Ukrajina vstoupila do struktur EU, obyvatelé střední a východní Ukrajiny si to nepřáli (pro vstup do EU bylo 39% obyvatel, proti vstupu 37%, podle dat z ukrajinského Mezinárodního institutu sociologie). Pro Evropskou unii by přičlenění Ukrajiny znamenalo získání dalšího zdroje peněz pro evropské úředníky, jisté územní zisky pro evropská konsorcia a firmy a protože EU je velmi úzce provázána s NATO, byla by to pro NATO ideální příležitost, aby zde mohlo dislokovat své jednotky. Pozastavení podepisování asociační dohody EU s Ukrajinou vyvolalo rozčílení opozičních politiků Ukrajiny a na jejich popud začaly táhlé demonstrace – majdan.
Západní stopa
Již mnohokrát jsme se mohli v nedávných letech mnoha států na světě setkat s fenoménem, že když se někde něco děje a na podporu (nebo proti) tomuto dění vystupují západní politici a dokonce se přímo účastní například demonstrací, nebo působí jako „vzácní“ hosté a poradci parlamentních skupin, je téměř stoprocentně jisté, že u toho nejsou jen tak nadarmo, nebo z důvodu, že by šlo o jejich osobní přesvědčení. Příkladem nám v tomto může být například přítomnost vlivného amerického senátora Johna McCaina 16.12.2013 na „proevropské demonstraci“ v Kyjevě. Při vyjednávání vlády s opozicí v únoru 2014 byly zase přítomni ministři zahraničních věcí Polska Radoslaw Sikorsky, Francie Laurent Fabius a Německa Frank Walter Steinmeier (současný německý prezident). Faktem je, že tohoto jednání se účastnili i zástupci, kteří zastupovali ruskou etnickou menšinu na Ukrajině, ombudsman Vladimir Lukin a velvyslanec Michail Zurabov, ale i tak byla převaha západních činitelů 3 ku 2.
Když se rozjeli demonstrace naplno a začalo rabování a ničení majetku, projevila se západní stopa naplno. Mezi demonstranty byli samozřejmě přítomni obyčejní občané, kteří špatně nesli rozhodnutí o pozastavení podpisu asociační dohodu s EU, ale nebyli tam sami. Spolu s nimi tam bylo přítomno mnoho členů takových organizací, jako je třeba Pravý sektor, nebo Aidar, což jsou nacionalistické organizace, uznávající a šířící ideologii nacismu. Tyto organizace byly a jsou dodnes (kupodivu) financovány ze Západu (například Konrad Adenauer Stiftung, Soros Foundation, nebo Člověk v tísni). Zde poprvé v tomto článku narazíme na jméno Victoria Nulandová, což je náměstkyně ministra zahraničí USA pro politické záležitosti, protože i ona je zapojená ve financování těchto (nacistickou ideologii vyznávajících) skupin a byla též jednou z osob americké administrativy, která se zúčastnila demonstrací v Kyjevě na Náměstí Nezávislosti 11.12.2013, kde podporovala „tábor opozice“.
Mezi těmi stovkami obyčejných ukrajinských občanů byli přítomni ale i občané jiných států, především Gruzie a USA, o čemž podali zprávy příslušníci policejních jednotek Berkut, kteří vypověděli, že na demonstracích viděli a slyšeli stovky lidí s transparenty psaných latinkou a v angličtině a tito jedinci mluvili pouze anglicky. Později se ukázalo, když se začalo střílet, že střelba byla provedena z několika míst na střechách budov v okolí náměstí Nezávislosti (Nezalezhnaya), přičemž ostřelovači na střechách nepatřili ani k Berkutu, ani k VSU (ozbrojené síly Ukrajiny) a ani k vojskům Ruské federace, nýbrž to byli gruzínští žoldnéři, kteří byli vycvičeni a najati USA.
Po krvavých událostech na náměstí Nezávislosti nechal Viktor Janukovyč rozpustit jednotky Berkut, jako gesto dobré vůle pro vyjednávání s demonstranty. Že to byl naprosto zbytečný krok není nutné si říkat, protože i tak došlo k tomu, že opozice spolu s demonstranty nakonec Janukovyče donutili opustit Ukrajinu, aby si zachránil život. V souvislosti s rozpuštěnými jednotkami Berkut zde stojí za zmínku dvě zásadní věci: Tou první je prohlášení Victorie Nulandové, která řekla, že „nemohou ponechat Ukrajinu ruskému vlivu, když je to stálo 5 miliard dolarů“ a druhou věcí je prohlášení vůdce Pravého sektoru Dmytro Jaroše, že „budou zabíjet členy Berkutu a jejich rodiny, ať jsou kde jsou“. Spousta členů bývalého Berkutu po rozpuštění těchto jednotek uprchla na Krym, nebo na východ Ukrajiny a v pozdějších letech se připojili k Doněcké, či Luhanské domobraně.
„Anexe“ Krymu
Toto téma je velmi ožehavé a západní média o něm hovoří, jako o hotové věci, kdy tedy Ruská federace vtrhla na území druhého suverénního státu a násilně zabrala a přidružila jeho území ke svému. Podívejme se na to, jak to bylo celé doopravdy, protože to má zásadní vliv na vnímání toho, jak se chová ruská generalita a jaká je ruská mentalita, ohledně zásahů mimo své území.
Po událostech v Kyjevě, kdy byl svržen legitimní prezident Janukovyč a do funkce byl dosazen prozatimní prezident Oleksander Turčynov, který ustanovil pro-západní vládu, v čele s premiérem Arsenijem Jaceňukem, se 1.3.2014 rozhodl guvernér Autonomní republiky Krym Sergej Aksjonov zkonsolidovat všechny ozbrojené složky Krymské republiky pod velení autonomní územní obrany (to zahrnovalo policii, vojenskou policii, tajné služby a domobranu), neboť chtěl předejít událostem, které se odehrály v Kyjevě. Zde se na chvilku zastavíme.
Poloostrov Krym v novodobých dějinách Ukrajiny měl v ukrajinské ústavě zakotvenou právní autonomii, což znamená, že tamní parlament mohl přijímat vlastní zákony a nařízení, které nebyly v rozporu s ústavou Ukrajiny a nebyly v rozporu se zákony státu Ukrajina. Dále tato autonomie zaručovala krymskému parlamentu možnost pořádání referend a to jak v tématech místních, tak i oblastních a regionálních, či samosprávných. Jinými slovy, Krym mohl díky své autonomii vyhlásit referendum o odtržení od Ukrajiny (toto je přímo zaneseno v ústavě Ukrajiny). Obyvatelstvo Krymu bylo ze situace vzniklé v Kyjevě značně dezorientované a většina obyvatelstva tento vývoj neakceptovala. Aksjonov věděl o západních plánech s poloostrovem a rozhodně se mu to nelíbilo. Ty plány zahrnovaly zpřístupnění Sevastopolu a jeho velkých přístavů Spojeným státům americkým, se kterými již vláda měla rozjednanou výstavbu amerických námořních základen a leteckou základnu v Simferopolu. V roce 2014 v Sevastopolu ale kotvila Černomořská flotila Ruské federace, která měla Krymský přístav pronajatý až do roku 2017. Otázka, na níž se asi nikdy nedozvíme odpověď, zněla: Jak to přijmou Rusové, když se budou muset sbalit a odejít z Krymu, který využívají (za úplatu) již od rozpadu Sovětského svazu a místo nich se tam objeví Američané?
Další věcí, která ovlivnila Aksjonovo rozhodnutí, bylo jmenování nového šéfa polici Republiky Krym, které provedli úředníci v Kyjevě, čímž porušili právo autonomní republiky a toto jmenování šlo ruku v ruce se zamýšleným zrušením ruštiny, jakožto úředního jazyka. Sergej Aksjonov se proto (v obavách ze stejného vývoje situace, jako v Kyjevě na Majdanu) obrátil na krymskou radu ministrů a z titulu své funkce předložil návrh na požádání Moskvy o vojenskou ochranu před krveprolitím a protistátní činnosti. Rada ministrů tento návrh odsouhlasila a ještě ten den Aksjonov požádal Rusko a prezidenta Vladimíra Putina o vojenskou ochranu poloostrova Krym. Ruská federace tento návrh zařadila na program jednání státní Dumy, kde návrh získal jednoznačnou podporu a Rada federace rozhodla o vyslání mírových jednotek na Krym k zajištění pořádku.
Sergej Aksjonov si byl vědom toho, že za tento skutek jej v Kyjevě čeká provaz, pokud se Kyjevský režim nějakým způsobem k němu tedy dostane, a jedinou možností, jak vyvázat Krym ze zvrhlého směřování Ukrajiny do vazalského područí EU a jejích páníčků za oceánem, bylo odstřižení se od Ukrajiny, na což měla Autonomní republika Krym z titulu ukrajinské ústavy právo. Aby to vše bylo po právní stránce v pořádku, proběhlo nejprve referendum o nezávislosti Autonomní republiky Krym na Ukrajině a až poté, co bylo v referendu odhlasováno, že Krym se stane nezávislým na Kyjevském režimu, došlo k podání žádosti o připojení Krymu k Ruské federaci. Krym, jako suverénní stát, který si odhlasoval nezávislost, v souladu s Charkovskou rezolucí z 22. února 2014, tak jednal zcela podle právních předpisů Ukrajiny a mezinárodního práva.
Minské dohody (podvody)
Tyto „dohody“ jsou také známé, jako „Minský protokol“, nebo „Minský dohovor“. Vznikly v době, kdy Ukrajinu, zejména východní část, zmítal chaos a nekonečné útoky Kyjevského režimu na tamní ruské etnikum. Symbolem vzdoru se staly města Slavjansk, Kramatorsk, Doněck a Luhansk. Po svržení prezidenta Janukovyče se dostal k moci prozatimní prezident Oleksandr Turčynov a ten se rozhodl rázně zakročit proti východním regionům na Ukrajině za použití síly, tudíž nasazení jednotek VSU. Ve městech Slavjansk a Kramatorsk však obyvatelé kladli vládním represivním orgánům a ozbrojeným silám ukrajinské armády tuhý odpor a nakonec vládní síly porazili. Zásluhu na občanském odporu proti utlačování vládou Ukrajiny měli hlavně jednotky Igora Strelkova, což je bývalý důstojník Sovětského svazu, který měl bohaté zkušenosti z Afghánistánu a v té době byl občanem Ruské federace.
Strelkov a jeho muži dokázali zmobilizovat občany k ozbrojenému odporu proti represivním složkám Ukrajiny a dali Kyjevu najevo, že se jen tak nevzdají. Někdo by se mohl ptát, proč tam Kyjev poslal VSU a proč použil sílu proti vlastním občanům. Odpověď je vcelku jednoduchá. V těchto východních oblastech je velice početná ruská etnická menšina a zákon o zrušení bilingvistiky (druhého úředního jazyka, zákaz ruštiny ve školách atp.) s sebou nesl vysoké pokuty a perzekuce. Ve světle událostí na Krymu, který vyhlásil nezávislost na Kyjevu a následně si odhlasoval připojení k Rusku, se chtěli o totéž pokusit i obyvatelé Doněcké a Luhanské oblasti. 7.4.2014 byla vyhlášena místní samosprávou nezávislost Doněcké oblasti na Ukrajině a vznik Doněcké lidové republiky (DLR). Luhanská samospráva svou nezávislost na Ukrajině vyhlásila až koncem dubna 2014 a začátkem května proběhlo referendum o odtržení se od Ukrajiny a vznik Luhanské lidové republiky (LLR).
Jenže tyto oblasti jsou z Kyjeva daleko lépe dostupné, než Krym a tak se stalo, že Kyjevský režim vyslal vojsko na východ Ukrajiny s domněním, že „ty vidláky zašlapou do země“. Jenže Strelkov a jeho vojáci dokázali lidem obstarat zbraně a dali jim alespoň základní výcvik v používání protitankových zbraní, neboť VSU přijela do těchto oblastí s obrněnými vozy a tanky. Po první porážce VSU ve Slavjansku a Kramatorsku se Strelkov se svými muži stáhl do Doněcka a toho Kyjev využil a města ve druhé vlně obsadil. Protože ale v Kyjevě věděli, že centrum odporu proti asociaci s EU a NATO je v Doněcku a Luhansku, vyrazili vojska VSU do konfrontace s milicionáři. Tento krok se Kyjevu vymstil, protože VSU utrpělo ohromné ztráty v Debalceve a v tu chvíli si Kyjev uvědomil, že má problém, protože když „parta vidláků s raketomety a kalašnikovy rozmetá regulérní profesionální armádu, tak je něco špatně“.
Ve světle těchto dvou zásadních porážek (Slavjansk a Debalceve) bylo navrženo setkání znepřátelených stran a vyjednávání o příměří. Ruská federace se od konfliktu distancovala, i když Vladimír Putin prohlásil, že na východní Ukrajině umírají etničtí Rusové, ale že do konfliktu zasahovat nebude, protože jsou to občané Ukrajiny (bez ruského občanství) a že jde o vnitřní problém Ukrajiny, nicméně souhlasil s vysláním velvyslance Ruska v Kyjevě, aby se účastnil jednání o příměří, které by etnické Rusy mohlo ochránit. Původně tyto rozhovory měly proběhnout v Kyjevě, ale s tím nesouhlasili představitelé DLR a LLR. Nakonec s do věci vložil běloruský prezident Alexander Lukašenko, který přesvědčil obě strany, aby se jednání uskutečnila v Minsku (odtud název Minská dohoda).
Minská dohoda pojednávala o demilitarizaci „linií dotyku“ mezi VSU a domobranami LLR a DLR, stažení těžkých zbraní (dělostřelecké baterie, raketomety a minomety) za zónu dostřelu civilních cílů a měla vytvořit podmínky pro klid zbraní a následná mírová jednání. Dohody se však nikdy nepodařilo dodržovat, protože je ustavičně porušovala jedna i druhá strana. DLR a LLR je porušovali v případech, kdy se jednotky VSU a polovojenské oddíly AZOV, Aidar, Pravý sektor, Donbass nebo ATO pokusili přiblížit k pozicím milicí, či prováděli ostřelování a přepadání obcí, nebo v reakci na ostřelování ze strany Kyjeva. Minské dohody byly uzavřeny celkem dvě, přičemž ta první byla uzavřena 5.9.2014 pod patronací OBSE (organizace pro regulérnost voleb) a podpisu se zúčastnili:
- – za Ukrajinu Leonid Kučma (bývalý ukrajinský prezident)
- – za OBSE švýcarská diplomatka Heidi Tagliaviniová
- – za Ruskou Federaci velvyslanec Michail Zurabov
- – za Doněckou lidovou republiku Alexander Zacharčenko
- – za Luhanskou lidovou republiku Igor Plotnickij
Začátkem února 2015 první Minská dohoda selhala a hledalo se řešení, jak znepřátelené strany opět přivést k jednacímu stolu a docílit mírového vyrovnání. 12.2.2015 byla v Minsku podepsána tzv. Druhá minská dohoda, kde již nebyla garantem OBSE, ale přímo prezidenti členských zemí EU, Ruska a Ukrajiny.
- – Ukrajina – Petro Porošenko
- – Rusko – Vladimír Putin
- – Německo – Angela Merkelová (spolková kancléřka)
- – Francie – Francois Hollande
Ruská federace byla mnohokrát obviněna, že podporuje vojensky a materiálně „separatistické republiky“, ale nikdy nedošlo k žádným konkrétním objasněním, nebo nebyly předloženy jasné důkazy (jen tak mimochodem, Ukrajina patří mezi země s nejvyšší mírou korupce na světě a černý trh se zbraněmi není na Ukrajině nic nového). Faktem zůstává Strelkovova přítomnost na straně DLR a LLR, což je nepochybný akt vměšování se, protože Igor Strelkov je ruské národnosti, nicméně Ruská federace nikdy nedodala do oblasti DLR a LLR žádné zbraně před zahájením SVO, pouze léky, potraviny a jinou humanitární pomoc.
V červnu 2022 přiznal dnes už bývalý prezident Ukrajiny Petro Porošenko, že Minské dohody byly podvod na Rusko a jejich smyslem bylo pouze získání času na vyzbrojení a militarizaci Ukrajiny proti Rusku, za pomoci západních spojenců. V prosinci 2022 Angela Merkelová v rozhovoru pro Die Zeit řekla, že „smyslem Minských dohod nikdy nebylo uklidnění situace a mír, ale poskytnutí času pro Kyjev na modernizaci armády a militarizaci pro válku s Ruskem“. O měsíc později to samé sdělil i tehdejší francouzský prezident Francois Hollande. Tato informace jen dokresluje celou pravdu o tom, jak a proč vlastně došlo k událostem na Majdanu. Celé to byl od počátku plán Západu, jak změnit Ukrajinu v nástupní zónu pro válku proti Rusku.
Ruská pomocná ruka
V roce 2019 požádali samosprávy LLR a DLR Ruskou federaci o pomoc v oblasti vojenského zásahu, ale to bylo Kremlem zamítnuto, neboť z hlediska mezinárodního nemůže Rusko zasáhnout na území jiného státu bez pádného důvodu (například invaze, nebo napadení jeho občanů). LLR a DLR se od roku 2014 snažili najít pomoc u OSN, Červeného kříže, EU, ale nikde nebyli vyslyšeni. A právě v roce 2019 se stalo to, že Vladimír Putin vydal dekrety, které umožnili získat obyvatelům LLR i DLR ruské pasy, čímž by se formálně stali občany Ruské federace. A v takovém případě, podle mezinárodního práva, pokud je kdekoliv na světě napadeno obyvatelstvo daného národa, má domovská země právo do věci zasáhnout.
Uznání nezávislosti republik a zahájení Speciální vojenské operace
22.2.2022 byly ruským prezidentem Vladimírem Vladimírovičem Putinem uznány, jako nezávislé státy, Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika. Tento počin otevřel možnosti mezinárodní pomoci v jakékoliv sféře (ekonomika, průmysl, zemědělství, vojenství atp.), následně byly podepsány bilaterální smlouvy mezi DLR, LLR a Ruskem o spolupráci v určitých oblastech. Na základě těchto smluv zahájila Ruská federace Speciální vojenskou operaci na území DLR a LLR, s cílem jejich konečného osvobození a vytlačení jednotek Kyjevského režimu za administrativní hranice obou republik.
To, že se v průběhu času cíle SVO změnili je celkem pochopitelné. Vzhledem k tomu, že se do celé věci začal aktivně zapojovat blok NATO a vyzbrojuje Ukrajinu zbraněmi a municí, celá operace se protahuje a bylo potřeba pozměnit cíle celé operace, než je pouze vyčištění DLR a LLR. Západ se šíleně obává toho, aby se k Rusku nepřidala ještě Čína, nebo nyní nejnověji Severní Korea, která je připravená na Ukrajinu vyslat mechanizované prapory, raketová vojska, dělostřelectvo a pěchotu o síle 100.000 můžů.
Díky tomu, že se Ruská federace rozhodla vstoupit do konfliktu v únoru 2022, překazila plány kolektivního Západu, který plánoval spolu s Ukrajinou ozbrojený útok na poloostrov Krym v polovině března 2022. Zároveň jsme se mohli dozvědět, že na Ukrajině provozoval Pentagon několik desítek biologických laboratoří, kde probíhaly experimenty s nejrůznějšími patogeny a toxiny, mimo jiné i s COVID-19. Západními a našimi mainstreamovými médii bývá toto označováno za ruskou dezinformaci a hoax, což ale vzápětí potvrzuje sama Victoria Nulandová na slyšení v kongresu, kde odpovídá na dotaz ohledně laboratoří na Ukrajině se slovy: „Za žádnou cenu se to nesmí Rusům dostat do rukou“.
Kouzlo nechtěného
Jak šel čas dál, postupně se ukázalo, v čem všem kolektivní Západ lhal. Západní lídři se v nervozitě z vývoje situace na Ukrajině mnohokrát „prokecli“ a potvrdili některé zprávy, jež byly dříve označovány za hoaxy a ruskou propagandu. Příklad z poslední doby je, když se předsedkyně Evropské komise prokecla, že sankce proti Rusku se připravovaly už v roce 2021. Stejně tak se časem ukázalo, že ne vše je tak, jak je nám předkládáno našimi médii, ze kterých můžeme slyšet už téměř rok zprávy o tom, jak Rusko prohrává, jak Ukrajinci postupují a jeden by nabyl dojmu, že Ukrajinci už dobyli Petrohrad a stojí před Moskvou. Pravda bývá totiž často skryta a v našich končinách umlčována, aby se náhodou nerozbil obraz hrdě se bránící Ukrajiny, která dostává masivní podporu ze Západu v oblasti finanční, vojenské a mediální, ač není ani členem NATO, ani EU.
Je ale zajímavé, že když se ukáže, že západem podporovaná Ukrajina v něčem lhala a stejně tak západní média, je ticho po pěšině a o problému se nemluví. Těch příkladů bychom našli mnoho, například masakr ve městě Bucha, pilot přezdívaný Ghost of Kyjev, ostřelování jaderné elektrárny Energodar, potopení křižníku Admirál Makarov, zásah rakety obytného domu v Dněpropetrovsku, zásah nákupního centra v Kramatorsku nebo využívání civilistů coby živých štítů. O většině z těchto jmenovaných věcí jsme už na našich stránkách psali, nebo jsme se o nich zmiňovali ve videích Konspiračního koutku, či v Myšákově informačním okénku. Není podstatou to, co se v těch konkrétních případech stalo, ale skutečnost, že médii byla tlumočena informace, která se později ukázala, že hraje v neprospěch Ukrajiny, a tak byla stažena, umlčena, smazána a přestalo se o ní mluvit. Zkrátka typická mediokracie, kdy média udávají diskurz, o čem se bude mluvit, protože to, o čem se nemluví, to neexistuje.
Kouzlem nechtěného je ale i polarizace společnosti v této době, protože z mediálních výstupů se dozvídáme, že celý svět odsoudil ruskou vojenskou operaci a že Rusko je izolováno, jeho ekonomika se propadá, prezident Putin je smrtelně nemocný atd. Toto je čistá propaganda na oblbnutí davů a mas lidí západního světa. Mnoho lidí těmto informacím podlehlo a jejich míra rusofobie a ukrajinofílie je opravdu neskutečná. Zde si dovolím takový krátký výčet toho, co na nás pouští naše propaganda:
- Pod tíhou vojenské agrese ruská ekonomika zkrachuje
Krachovat se mělo už v březnu 2022, pak na konci května, později Rusko stálo před jistým krachem v srpnu a poslední informace o krachu ruské ekonomik se objevila v lednu 2023. Je zajímavé, jak to ti Rusové dělají, že už měli jisto jistě minimálně třikrát zkrachovat a oni pořád fungují. Vše jsou to jen propagandistické kecy, ničím nepodložené a pokud jsou něčím podložené, tak jen a pouze bludy, které vytvářejí podobní lidé, kteří se na ně odkazují, neboť Rusko nemělo ke konci roku 2021 ŽÁDNÝ státní dluh a jeho devizové rezervy doshovali hodnot stovek miliard USD (které Rusku zčásti zmrazili státy kolektivního Západu a nyní uvažují, že by tyto prostředky převedli Ukrajině, což je, lidově řečeno, krádež za bílého dne).
- Ruskou agresi odsoudil celý svět a zavedl sankce
Tohle mne vždycky pobaví. Stačí se podívat, které státy hlasovaly v OSN pro zavedení sankcí proti Rusku a kolik států vojenskou operaci odsoudilo. Je fakt, že s tím vojenským zásahem nesouhlasí přes 100 zemí světa, ale sankce na Rusko uvalilo 41 zemí. Zbytek se vyslovil proti, nebo je mu to jedno.
- Rusko je izolované od světové ekonomiky
Další legrační vyjádření. Kvůli sankcím není možné do Ruska dovážet, nebo odtamtud vyvážet některé druhy zboží, mnohé západní státy přestaly ve směnárnách směňovat rubly a nikdo se s Ruskem nebude, kvůli Ukrajině bavit a nikdo jeho suroviny chtít nebude. Až na malý detail, že Indie zvýšila za uplynulý rok objem obchodované ropy a zemního plynu s Ruskou federací pětinásobně a Čína dvojnásobně. Navíc se Čína podílí na výstavbě plynovodu Síla Sibiře 2 a co si asi tak myslíte o EU a jejím embargu na dovoz ruské ropy? Odkud si myslíte, že ta ropa asi tak je? Z USA? Z Turecka? No je z Ruska! A aby to neporušovalo sankce, tak se to dělá tak, že tu ropu koupí turecká, nebo čínská firma, ta ji přiveze do Evropy a protože v tu chvíli už není (podle dokladů) ruská, tak se to může, to se smí, to je hodná čínská, nebo turecká ropa a ne ta zlá ruská, ta je fujky fujky. A stejně je to i s plynem. Kde si myslíte, že berou USA ten zkapalněný plyn, který má „zachránit Evropu“? Ano, zase a opět z Ruska! USA nakoupí ruský plyn, pro příklad za 1.000.000 USD a do Evropy jej prodá již s americkými papíry za 3.000.000 USD.
- Vladimír Putin používá dvojníky a je smrtelně nemocný, nebo dokonce mrtvý
Nedivil bych se tomu, kdyby i Vladimír Vladimírovič Putin měl dvojníka, na světě jej má spousta důležitých osob. Ve světle informací o jeho zdravotním stavu měl být ale již minimálně 24x mrtvý a Rusko se mělo zhroutit kvůli vnitrostátnímu politickému neklidu.
A tak by se dalo pokračovat dál a dál, o čemž si můžeme povědět někdy jindy. Když jsme ale u toho kouzla nechtěného, zmíním zde, že oním kouzlem jsou naprosto opačné reakce a vnímání situace, než nám média a naše vláda (západní vlády) předkládají, respektive, roste počet lidí, kteří se na tu situaci začínají dívat přesně obráceně, než jak garnitura a média chtějí, abychom jí vnímali.
Tak například v Austrálii se uskutečnil mítink, na který přišli občané města Sydney s ruskými vlajkami a symboly „Z“ a provolávali podporu ruské vojenské operaci. Něco takového je u nás prakticky nemožné, protože by Vás represivní složky zavřeli za katr při první příležitosti. Ale takovéto mítinky se udály na vícero místech na světě. Například v Německu se na silnice vydalo přes 25.000 vozidel, jejichž kapoty a antény si řidiči ověsili ruskými vlajkami.
Mnoho lidí již od začátku SVO vnímá skutečnosti, které vedly k jejímu zahájení. Neméně důležité je ale i procento lidí, kteří začínají bádat po příčinách SVO a z různých zdrojů a pod tíhou problémů, které způsobilo například neustálé uvalování sankcí, prozřívají a začínají chápat, že není všechno tak, jak se jim média a politici snaží celou dobu předhazovat. A toto procento prozřivších lidí stále roste.
Energetická krize na objednávku
V uplynulých dnech se dostaly na světlo světa informace od žurnalistického matadora Seymoura Hershe, který ve svých článcích potvrdil to, co jsme na našich stránkách již dříve zmiňovali a zmiňovali se o tom i jiné informační zdroje, převážně z alternativních médií. Jde o výbuch plynovodu Nord stream 1 a 2 vloni v září.
Podle oficiálních verzí došlo k sabotáži a následkem výbuchu byly poškozeny obě větve Nord stream 2 a jedna větev Nord stream 1. Oficiální tisk z této sabotáže obviňuje Moskvu, ta obvinění odmítá s tím, že je absolutním nesmyslem, aby vyhazovala do luftu plynovod, do kterého investovala přes 400 miliard USD a který jí zajistí příjmy v hodnotě dalších miliard USD. Zde se nabízí otázka: Proč by to vyhazovali Rusové do luftu, když stačí zavřít kohout? Efekt bude stejný. Jestli si vzpomínáte, tak když se začínala rozjíždět SVO, americký prezident Joe Biden veřejně prohlásil, že pokud dojde k eskalaci situace, tak USA zničí Nord stream 2.
Seymour Hersh přinesl informace, kterými potvrzuje, že plynovod byl sabotován armádou USA, která k podminování využila vrtulníky amerického námořnictva. Ve svých článcích to podkládá satelitními snímky, trasováním leteckých radarů, prohlášení amerických politiků, jako je prezident Biden, či Victoria Nulandová, která před nedávnem prohlásila, že je dobře, že je plynovod zničen a stejně tak o tom napovídá tweet polského europoslance a bývalého ministra zahraničí Radoslawa Sikorského, který v reakci na výbuch Nord stream 2 na Twitter napsal informaci o explozi a tweet zakončil větou „Děkuji USA!“
Přerušení dodávek levného ruského plynu je pro Evropu zničující, protože se okamžitě zvýšily vstupní nákladu jak v průmyslu, tak v dalších odvětvích a obyvatelé Evropy to začínají na plno pociťovat například na cenách spotřebního zboží a potravin, zvýšených cenách nájemního bydlení a účtů za energie. V tomto kontextu si přihřeju polívčičku a prozradím, že díky těm zvyšujícím se cenám potravin jsem se rozhodl zařadit na naše stránky sérii čtyř článků, ve kterých Vás seznámím s cenami za hranicemi, u našich sousedů, alespoň co se nákupu týče. Věřte mi, že „budete čučať“!
Zdá se, že někdo chtěl, aby Evropa cíleně „zchudla“ a stala se závislá na jiném zdroji surovin, jako je plyn a ropa, protože alternativní zdroje to fakt neutáhnou. A kdo okamžitě přispěchal s nabídkou zkapalněného břidlicového a zemního plynu? Ten samý, který chtěl Evropu zbavit levného plynu a ropy. Evropa se díky zvýšeným vstupním nákladům stane nekonkurence schopnou a bude docházet k propouštění lidí ze zaměstnání, poroste nezaměstnanost a sociální pnutí až vše nakonec vyeskaluje v občanské nepokoje a Evropa, kdysi kolébka civilizace, vývoje a inovací, upadne do velmi hluboké recese a občanských válek.
Slovo závěrem
Možná to ale přeci jen bude k něčemu dobré: Lidé by si alespoň uvědomili, že skutečným problémem není situace na východě, odkud sem ten plyn proudí, ale na západě, kde se rozhoduje o sankcích. Protože kdyby Rus chtěl, tak už by ty kohouty zavřel hned na začátku a to by byla teprve sranda. A kdyby Rus chtěl dobýt Ukrajinu a pokračovat do Evropy, stalo by se to už v prvních dnech SVO a celá operace by se netáhla až doposud, ale bylo by na Ukrajině hotovo za 3 dny. Pak by byl eventuálně prostor a čas pro útok na Evropu, protože celé NATO a EU se ukázali, jako totálně neakceschopné a než se něco někam pohne, je okolo toho spousta papírování a minimálně tak dva až tři summity. V takovém případě by se teoreticky objevili ruské jednotky na východní hranici se Slovenskem v polovině března a než by se vůbec něco stalo, ze strany EU a NATO, zasáhlo by strategické cíle ruské raketové vojsko a strategické letectvo. A to si buďte jistí, že takový TU-22M3M, i když je ze 70.-tých let minulého století (ale stále je to nejrychlejší stíhací strategický bombardér na světě, jehož rychlost dosahuje téměř Mach 3), dokáže nadělat hodně velkou paseku a co teprve celá peruť těchto letounů, které jsou v podstatě nesestřelitelné, díky vysoké rychlosti. Pokud by Rusko opravdu chtělo, tak by roztočilo takový kolotoč, že jsme si jej ani ve snu nedovedli nikdy představit, i bez použití jaderných zbraní.
Všechno zlé je k něčemu dobré a i když žádná válka není nikdy dobrá, tak když už vypukne, ptejme se po jejích příčinách. Zatím se ukazuje, že Západ plánoval, stejně jako po skončení II. světové války, že za pomoci zajatých a vzdavších se vojáků Wehrmachtu, vyrazí na válečné tažení s cílem zničit Sovětský svaz, kvůli jeho rychlému rozvoji, jímž by mohl svrhnout dominanci Západu, a surovinám. Jako vždy v historii, jde i zde o zdroje, území a moc a Západ se velmi vyžívá v tom, aby za jeho zájmy někdo bojoval. Proč si budou špinit ruce, když to může udělat mouřenín? V tomto případě je mouřenínem Ukrajina. A pokud si ani po vítězství Ruské federace nedá Západ pokoj, pravděpodobně bude následovat eskalace situace, kdy se do role mouřenína dostanou státy východní a střední Evropy. A nedávné prezidentské volby, které u nás proběhly, by nás měly varovat, že se s tímto scénářem počítá.
