Když je kolaps za dveřmi – aneb Jak připravit sebe a své blízké na krizovou situaci

Views: 416

Každý z nás již někdy viděl v televizi, nebo počítačové hře takovou tu scénku, kdy si děti hrají v pokoji s hračkami, matka vaří oběd a otec sedí u stolu, pije kávu a čte si noviny, celé to podkresluje zapnutá televize či rádio a pořad, který běží v televizi či rádiu, je náhle přerušen. Místo dopoledního seriálu se tam najednou objeví zpravodajství a moderátor zcela nepokrytě nervózním a nejistým hlasem promlouvá ke všemi divákům a posluchačům se zprávou, že mimořádně přerušují pravidelné vysílání, protože došlo k teroristickému útoku / raketovému úderu / použití biologické či chemické zbraně / jadernému úderu / napadení cizí armádou. V tu chvíli se prakticky zastaví a rozsype stereotyp a idylka víkendového dopoledne, protože první věc, která se v danou chvíli stane je, že převážně slabší povahy zachvátí panika. Respektive nejdříve nevěřícnost, následovaná údivem a na to přijde panika. Neříkám, že silnější nátury nezpanikaří, ale vycházejme z toho, že minimálně lidé, kteří se věnují problematice survivalingu, bushcraftu, prepperství a militarismu, nezačnou panikařit, protože v televizi oznámená situace je přesně tou, se kterou počítali a na kterou se, mimo jiné, připravovali.

Po prvotním záchvatu a návalu emocí, v reakci na nově vzniklou situaci, se rozběhne několik zcela předvídatelných reakcí. Lidé začnou v panice balit věci, utíkat do aut a snaží se co nejrychleji dostat na nějaké bezpečné místo. Na venkově dochází k urychlenému přesunu co největšího počtu zásob do sklepa, případně do krytu, v případě teroristického útoku biologickými či chemickými zbraněmi, se i venkovští lidé snaží dostat co nejdále od civilizace, protože k šíření biologické zbraně je potřeba živého hostitele a tam, kde žije malá koncentrace lidí je velmi vysoká pravděpodobnost, že se nenakazí. Jistě, je to typický blockbuster a scénář pro snad každý katastrofický film. Jenže je v tom krutý odraz reality.

Očekávaná reakce

To, co jsme si popsali výše, a zároveň i to, co znáte z těch filmů a her, je v 90-ti % případů přesně to, co se i přes všechny společenské konvence a semináře, stane. Je to prostě a jenom z důvodu toho, že pro člověka je přirozené, že pokud ví, že mu hrozí, nebo může hrozit, bezprostřední nebezpečí, je nejjednodušší z oblasti, kde toto nebezpečí hrozí, utéct. Není to žádné srabáctví, nebo zbabělost, ale zkrátka přirozenost. V praxi se musíme zamyslet nad dvěma fenomény, které ovlivňují chování v takové situaci.

Prvním takovým fenoménem je strach o vlastní život. Každý živý tvor se snaží, ať už na základě pudů, nebo inteligence, zachovat svůj vlastní život a v krizových situacích k tomu často dochází bez ohledu na použité prostředky. V situaci, kdy je vyhlášen například jaderný úder, nebo invaze armády cizího státu či občanské nepokoje, se každý člověk, žijící v oblasti, která je postižena touto katastrofou, nebo v brzké době může být postižena, pokusí s co nejmenší námahou z tohoto místa uniknout.

Druhým fenoménem je strach o své nejbližší a majetek. Ruku na srdce, Vy byste byli schopní toho, že při vyhlášení nevyhnutelného jaderného úderu seberete svůj raneček, skočíte do auta a zmizíte s tím, že nepomůžete, nebo nepočkáte na členy své rodiny? To by udělal snad jen naprostý idiot a lidská zrůda. Každý, kdo má trochu ponětí o krizovém fungování, ví, že jedinec má daleko menší šanci na zvládnutí krizové situace, než kolektiv či komunita. Otázkou je pouze a jen síla vůle těchto členů, míra připravenosti a schopnost kritického a logického uvažování. Ale zpět k problematice druhého fenoménu… Je zcela přirozené, že se člověk snaží ochránit sebe a svojí rodinu a v případě, že čelí bezprostřední hrozbě například občanské války, teroristického útoku či jaderného úderu, je s jistotou hraničící se 100% jasné, že proto, aby toho docílil, udělá cokoliv, bez ohledu na ostatní pravidla, či ostatní lidi, kteří se pokoušejí udělat to samé.

Z těchto dvou fenoménů nám vychází jeden jistý závěr: V případě, kdy se stane, že „to všechno půjde do prdele“, se musíte spolehnout pouze na sebe, své nejbližší, svou mysl a svůj instinkt. Nikdo, okolo Vás, Vám s téměř 100% jistotou nepomůže, ba naopak, bude Vás chtít zneužít / využít proto, aby „on tam byl dřív“ (dřív na výjezdu z města, dřív v krytu, dřív v lékárně, dřív na letišti…).

Jasně, nikdo Vám neřekne, že takto to přesně proběhne, nikdo Vám neřekne, co máte udělat. Zkušenosti ze světového dění nám mnohé napoví o mentalitě lidí. Když se podíváme například na dění na Ukrajině, vidíme, že spousta lidí své domovy neopustila a setrvala v nich až do doby, než se k nim přiblížilo ohnisko bojů. Proč tak jednali? Zde těžko soudit. Možná si mysleli, že k nim linie bojů nedojde a když se přiblížila, bylo už pozdě kamkoliv odjet, protože obě ze stran konfliktu mohou jedoucí vozidlo plné civilistů považovat za nepřátelskou průzkumnou jednotku a logicky na něj zahájí palbu, a tudíž by bylo nebezpečné v té chvíli někam jet. Nebo neutekli proto, že doufali, že je příchozivší ruská / ukrajinská armáda osvobodí a oni se budou moci obejmout s osvoboditeli. Nebo si prostě jen mysleli, že to zvládnou, že se nikam přesouvat nebudou. Je to zvláštní, ale těch faktorů je několik a nikomu nelze jeho rozhodnutí vyčítat.

Při evakuaci civilního obyvatelstva vždy do situace zasahují úřady a to tak, že ve spolupráci s policií a armádou zřídí koridory a shromaždiště, kterými se má obyvatelstvo dostat pryč z ohrožené zóny. Je to většinou nejjednodušší cesta, jak se dostat do bezpečí, ale nese to s sebou jistá rizika. Především ta, že než Vás všechny zaregistrují a odvezou, či jinak přemístí, tak dojde na nejhorší (dopadnou rakety, dojde k sérii explozí, oblast zasáhne biologická zbraň, teroristé začnou masakr, přide záplavovávlna, vybuchne atomová bomba atd.). Další riziko je to, že většinou Vám nechají osobní zavazadla a po příjezdu do bezpečného místa Vám vaše zásoby zabaví, aby bylo i pro ostatní evakuované. Toto nebývá sice pravidlem, ale je velmi pravděpodobné, že se tak stane, obzvlášt při nějaké opravdu monstrózní katastrofě (především válka, a to jak občanská, tak mezinárodní, nebo první chvíle po rozsáhlé územní katastrofě, jako jsou povodně, zemětřesení, či nukleární výbuch). Pokud s sebou máte zbraně, tak o ně přijdete. Toto je zkrátka volba, kterou musíte učinit… Buď spoléhat na úřady a státní orgány, nebo jednat na vlastní pěst. Útěk po vlastní ose Vám ale také mohou úřady zkomplikovat různými uzavírkami, nebo vytvořením bezpečnostního obvodu (to platí zejména pro případ biologického ohrožení, či teroristického útoku).

Krizové faktory

Prakticky není možné říci, že je pouze jeden „recept“, jak předejít tomu, abychom krizovou situací byli pohlceni natolik, abychom jí nezvládli. Když to řeknu lidově, neexistuje přesný, unifikovaný a všeobjímající návod, postup, nebo scénář, který bude fungovat při každém typu krizové situace, abychom při jejím vzniku nezemřeli. Tato kapitola je tak obsáhlá, že jí v tomto článku nejsem schopen dostatečně a poutavě naplnit (bylo by to hróóózně moc dlouhé) a proto si jí rozdělíme do několika článků, ve kterých se budeme věnovat jednotlivým typům krizových situací, od blackoutu, přes teroristický útok až po jaderný výbuch. Tyto články ponesou název Krizová kuchařka.

Existují pouze dva faktory, které se budou prolínat všemi typy krizových situací. Nejdříve si ale musíme zdůraznit zásadní věc, a to tu, že tady nejde o nějakou simulaci, nebo o divadelní představení, ale půjde o holý život. Tohle nebude Call of Duty, Battlefield, nebo Fallout. Když uděláte chybu, zemřete a žádný respawnovací bod neexistuje. Prostě jedna chyba a konec. žádné load / save a restart úrovně. Máte jenom jeden pokus.

Prvním faktorem je seznámení rodiny a Vašich nejbližších s možností vzniku krizové situace a opatřeních či postupech, které je vhodné udělat, a druhým faktorem je aktivní či pasivní příprava. Abych to vysvětlil (opět lidsky): První faktor si asi nemusíme nijak obsáhle popisovat, nicméně je z těch dvou tím důležitějším. Není totiž nic horšího než skutečnost, že Váš přítel / přítelkyně / manžel / manželka / matka / otec nechtějí o tomto tématu nic slyšet a nepřipouštějí si jeho reálně možnou existenci. S takovým člověkem se pak nedá prakticky pracovat a de facto může celou snahu o překonání krize sabotovat. Sám vím, o čem píšu. Moje milovaná žena (za ní a své děti bych položil život) ještě před nějakými třemi roky nechtěla ani náznakem slyšet o nějakém riziku občanské války, noži ozbrojených migrantech pobíhajících po dětském hřišti, nebo o nebezpečí nukleárního výbuchu. S přibývajícím časem a příchodem informací, zejména díky vzniku konfliktu na Ukrajině a opět sílícím přílivu migrantů, u ní tato problematika stoupla na zájmu a dnes se o tomto bavíme, řekl bych „s lehkostí večerního rozhovoru při víně“.

Tím samozřejmě nechci říct, že by toto téma bylo bráno na lehkou váhu. Chci tím říct to, že pokud spolu aktivně hovoříte o různých úskalích, které mohou při krizové situaci a v časech krátce po ní, nastat, tak Vámi konfrontované osoby pak na toto téma nereagují podrážděně či nepřátelsky. Tím, že se snažíte popsat realitu a to tak, že sobě i lidem, se kterými o tom hovoříte, sundáte pomyslné „růžové brýle“, docílíte toho, že je „demaskujete“, nebo-li, odhalíte, jestli Vám při krizové situaci pomohou, nebo budou spíš tím „tíživým elementem“. V každém případě budete vědět, na čem jste a máte tak nějaký reálný základ, se kterým se dá „nějakým způsobem“ pracovat. Nyní bychom vnitřní problematiku prvního faktoru mohli trochu více rozepsat, ale vrátíme se k tomu v další pasáži. Teď se podíváme na druhý faktor.

Zde se víceméně přímo nabízí si jej trochu přiblížit, protože ne každý ví, co si lze představit pod pojmem aktivní / pasivní příprava. U té aktivní to není až tak složité. Jde prakticky o „shánění materiálu všeho druhu a zajištění bezpečnostních prostředků“ v závislosti na konkrétním typu krizové situace. Stručně řečeno: aktivní příprava je taková, když sháníte zásoby trvanlivých potravin, pohonných hmot, záložní zdroje elektrické energie, osobní ochranné pomůcky (rukavice, plynové masky, výměnné filtry, nosiče balistických plátů, ohnivzdorné obleky, protiradiační skafandry atd.), nosné systémy, radiokomunikační zařízení a další podobné komodity, nebo když budujete třeba nějaký kryt pro Vás a Vaše blízké, skrýš na suroviny, či se pokoušíte navázat kontakt s podobně smýšlejícími lidmi.

Pasivní příprava

Pasivní přípravou je myšleno rozvíjení svých znalostí a dovedností, které se Vám budou hodit a stejně tak podpora Vám blízkých lidí v jejich zdokonalování a informovanosti. Mimo jiné sem můžeme zařadit i průběžnou kontrolu již přijatých (získaných) komodit a vybavení a sledování informačního pole. Toto je vhodná chvíle pro poznámku, že ta pasivní část je mnohem náročnější než aktivní, a to z jednoho prostého důvodu. Při aktivní přípravě potřebujete akorát zdroj, od kterého dané komodity získáte a finanční zázemí na jejich pořízení. U té pasivní části potřebujete odhodlání, psychickou rovnováhu a čas. Teď byste mohli namítnout, že při pořizování vybavení je ten čas potřeba také, ve smyslu „někam pro něco dojet“, jenže v dnešní době, kdy lze spoustu věcí objednat z internetu pomocí několika kliknutí myší, je časové hledisko víceméně irelevantní. Jediným „průserem“ je, když se Vám objednané vybavení někde zasekne, kvůli „špičkovým doručovatelským službám“, což platí typicky pro Českou poštu.

Odhodlání potřebujete zejména tehdy, kdy se potřebujete „dokopat k tomu, že si konečně nastudujete tu elektrotechnickou příručku“, nebo „že už se vrhnete na to používání Bunsenova kahanu a chemické laboratoře“. Obecně lze říci, že „touhu dokopat se ke studiu“ potřebujete vždy, pokud není to, co si chcete prostudovat, Vaším běžným koníčkem. Opět mohu zmínit osobní zkušenost:

Pořídit si VHF vysílačky je jednoduché. Pár kliknutí na netu a už to frčí. Ale jaké koupit? To je ta zásadní otázka.

• Jaký mají mít výkonnostní rozsah?

• Jaké jsou schopné obsáhnout vysílací pásmo (technické možnosti zařízení)?

• Mají pevnou, nebo variabilní anténu (technická specifikace a zároveň splnění zákonných podmínek provozování neregistrovaných vysílacích stanic)?

• Mohu vysílat na libovolné frekvenci (opět otázka legislativní viz. zákon o provozování vysílacích stanic a pohybu na vysílacích pásmech s odkazem na Český telekomunikační úřad (ČTU))?

• Je analogová, nebo digitální (provozní manuál, znalost vysílacích pásem)?

• Dají se na ně sehnat náhradní díly (průzkum trhu a většinou musíte do zahraničí, takže znalost jazyků, i když strejda Google to umí přeložit)?

• Mají integrovanou anebo odnímatelnou baterii (opět technická specifikace přístroje)?

Toto vše je potřeba si před zakoupením vysílačky nastudovat. S tím se pak zároveň prolíná nějaká, byť základní, znalost problematiky fungování těchto přístrojů (elektronika – kategorie vysílače a přijímače) a samotného šíření radiových vln (fyzika 7. třídy základní školy, kapitola „elektromagnetické vlnění“).Na příkladu pořízení VHF vysílačky jsem Vám demonstroval pasivní přípravu, která zahrnovala rozšíření znalostí o legislativě provozování vysílaček, obecném fungování radioelektroniky a oživení vědomostí základoškolského učiva. Bez této pasivní přípravy riskujete, že si pořídíte něco, co vlastně ani nebudete smět legálně provozovat, nebo nebudete vědět, jak to funguje, a tudíž nebudete schopní to opravit, kdyby se to pokazilo. Schválně píšu legálně použít, protože vybavení kupujete v době, kdy vše funguje podle nějakých pravidel a zákonů a v té době to vybavení také budete chtít vyzkoušet a naučit se ho poużívat.

Když už se tedy dokopete k tomu, že si něco nastudujete, potřebujete na to studium mít klid = psychická pohoda. Těžko se budete učit „jak naprogramovat digitální Dual-band vysílačku na VHF pásmu“ při práci v továrně, nebo v lese. To chce fakt klid a klidně si i psát poznámky. A to Vám doporučím… pište si poznámky, není to žádná ostuda. Naopak… je to známka inteligence, protože ne všechno si budete pamatovat a na všechno si ne za každé situace vzpomenete. Faktor času není potřeba blíže popisovat, protože ten je s oběma předchozími přímo spojen.

Sledování informačního pole je velmi užitečná věc a nic Vás nestojí, kromě času. Nikam ale nemusíte, nikoho nemusíte uplácet a nikde nic objednávat. Nečekáte na žádné doručení, není potřeba se namáhat. Namáháte jen a pouze své mozkové závity. Ale analýzou informačního pole můžete získat důležité informace mnohem dříve, než ostatní a tohoto náskoku se dá pak náležitě využít. To platí jak pro různé „slevové akce na různé komodity“, tak i pro „informace o včasném varování“.

Konečně se dostáváme na to, řekl bych nejpodstatnější v pasivní oblasti a to je „tak podpora Vám blízkých lidí v jejich zdokonalování a informovanosti“. Je to totiž často ten kámen úrazu, díky kterému se lidé ve Vašem okolí staví k tématu krizových situací a přípravy na ně negativně. Je to totiž z toho důvodu, že si mnohdy nedovedou představit, jak by vlastně měli sami o sobě fungovat během a těsně po krizi a celé jejich vnímání světa je zkonsolidováno pouze na princip 3xD = Do práce, Do obchodu, Domů. Lidé, kteří jsou s tímto tématem nekonformní se často sami sebe ptají: „Co budu dělat? Jak zapadnu? Čím přispěju / prospěju? Jaký bude mít můj život smysl?“. Toto je potřeba v nich zlomit a přimět je tyto obavy ventilovat s někým, kdo jim v tom pomůže a podá pomocnou ruku (tudíž Vy).

Zde je velmi dobré s nimi hovořit o tom, že „i když bude svět v tu chvíli v prdeli, stejně mohou být užiteční a budou užiteční, protože umějí například dobře vařit a udělat jídlo prakticky ze všeho, nebo že jejich velkou předností jsou komunikační dovednosti, protože umět se s každým domluvit či jej přesvědčit, je opravdu kumšt“. Můžete se těmto příkladům smát, ale například ženy jsou v těchto tématech velmi často těmi lidmi, kteří podléhají skepsi a nechtějí se o krizových tématech bavit, protože jsou přesvědčeny, že by to nezvládly a nedokážou si představit, jak by si například ve světě po jaderném výbuchu poradili a čím by mohli být užitečné. Proto je důležité si s nimi o tomto s pochopením promluvit a vypíchnout to, v čem jsou ti lidé dobří. Oni se pak nad tím většinou (osobně ověřeno) zamyslí a usoudí, že „přeci jen mají nějaké dovednosti, ve kterých jsou opravdu dobří“ a donutí je to zamyslet se nad tím, aby je ještě zdokonalili, nebo se naučili něco nového.

Ve světle toho, co jsem popsal výše je možné, že spousta lidí usoudí, že „chlapi to prostě nesou lépe, než ženy“. Nenechte se tímto však mýlit, i když je vědecky dokázáno, že opravdu větší procento lidí, kteří jsou k těmto tématům negativističtí, jsou ženy, tak v dnešní společnosti (bohužel) je spousta mužů „zženštilých“ a kolabují při prvním náznaku katastrofických potíží, na druhou stranu (bohudík) existuje ve společnosti spousta žen, které se jen tak něčeho nezaleknou a nejen tyto zženštilé muže v mnohých dovednostech překonávají (opět osobní zkušenost, znám spoustu žen, které se nebojí vzít do ruky pistoli, nebo samopal a střílí s tím lépe, než mnozí mužští střelci, nebo jim nevadí pohled na rozpárané břicho, ze kterého se valí vnitřnosti). Tyto skutečnosti mi vždy připomenou takové situace, kdy muži nechtějí být přítomni třeba u porodu, protože by prostě zkolabovali, nebo kdy se muži štítí chytit a vykuchat rybu, protože by se poblili. Vážené ženy, které jste se v těchto řádcích poznali, a patříte tudíž k těm „drsnějším“, než zženštilí chlapi, smekám před Vámi a máte můj respekt.

Seznamte se: Já jsem krizová situace… a ty?

Nyní se vrátíme k prvnímu faktoru, kterým je „seznámení se s reálnou možností vzniku krizové situace“. Jde čistě o psychologickou průpravu, o otevření mysli novým rozhledům a povědomí o nebezpečí. Je to základní kámen, bez kterého nemůžete přejít se skupinou, či komunitou (rodinou či přáteli) do aktivní či pasivní přípravy. Důvod, proč to nepůjde, není asi třeba více popisovat, takže shrnuto: Ono to nepůjde, protože lidé, s nimiž byste do té druhé fáze chtěli přejít, o to nebudou mít zájem, budou Vás mít za blázna a Vaše úsilí budou shazovat a kazit.

Chce to čas, trochu trpělivosti a vhodnou chvíli, zvláště pokud lidé, se kterými chcete toto probírat, žijí stylem 3xD a vznik krizové situace, která by se jich měla dotknout, považují za předlohu pro scénář ke katastrofickému sci-fi filmu a nikoli, jako reálnou možnost. Zároveň s tím ale jsou mezi námi lidé, kteří třeba toto téma berou v potaz, ale mají strach o něm hovořit, protože si myslí, že by je ostatní nepochopili a mysleli by si o nich, že jsou blázni. Proto je potřeba již zmíněná vhodná chvíle, kdy na toto téma navázat. Nemůžete jen tak prostě přijít za manželem / manželkou a 10 minut po příchodu z práce na něj / ní vybalit: „Hele, už jsi přemýšlel / přemýšlela, co budeme dělat, až sem poletí atomovka?“. Tímto ze sebe uděláte naprostého debila a zdiskreditujete se.

Pokud je Váš blízký (manžel / manželka / přítel / přítelkyně / otec / matka atd.) z těch, kteří jsou ke krizovým tématům negativističtí a nechtějí se o nich bavit, nebo je přímo tato problematika rozčiluje, musíte zvolit takový postup, kterým je „postupně otevřete“. Prakticky vzato to musíte udělat podle tohoto vzorce:

Vhodná chvíle -> Trpělivost -> Čas

Vhodná chvíle – například diskuze o nějakém aktuálním problému ve světě, který by se mohl reálně odehrát ve vašem blízkém okolí

Trpělivost – se spoustou doprovodných informací se pokusit inkriminovaný problém „našroubovat“ do vašeho blízkého okolí, po malých úsecích

Čas – nechat dotyčného informace zpracovat, nezahltit jej příliš propletenými souvislostmi, protože se na ně dříve či později zeptá sám

Jakmile Vám toto „první naťuknutí“ projde, máte prakticky vyhráno a Vaše úsilí v seznamování dotyčného s krizovými scénáři, postupy a opatřeními může začít. Mějte ale na paměti, že vzhledem k tomu, že jde o člověka, který byl před tímto „otevřením mysli“ negativní k tomuto tématu, musíte ty informace dávkovat postupně, po malých dávkách. Buďte trpěliví. Když to všechno vybalíte bez toho, aniž by ze strany obeznamovaného člověka byl projeven sebemenší zájem, nebo dotaz, tak celé Vaše úsilí v 99% případů přijde vniveč. To 1% případů si ty informace přebere a vyhodnotí to tak, že příprava na nějakou krizovou situaci má smysl.

Když budete mít své nejbližší na stejné vlně, vše Vám půjde snáž. Teď si ale možná říkáte, že jsem ze všech vzorců a účastníků vypustil naše nejmenší, děti. Je to proto, že s dětmi je to prakticky velmi jednoduché. Když jsou malé, řekněme ve věku, kdy ještě neumí chodit a mluvit, tak je prostě sbalíte a fertig. Ty větší, co už chodí, mluví a je jim do 4 let, nemají absolutně žádné ponětí o životě a smrti. Takže ty můžete v „hodinu H“ sbalit a říct jim, že jedete třeba na výlet, nebo na nějaké moc hezké a suprové hřiště, akorát je to trošku daleko, nebo si zkrátka vymyslet něco, čím jim vnuknete představu takové cesty, aby Vám při evakuaci nedělaly neúmyslné naschvály a nezdržovaly Vás. U těch větších, tedy od nějakých čtyř, pěti let už to povědomí o životě a smrti existuje, takže můžete být upřímnější. Školou povinné děti již dokáží většinu věcí pochopit a ty starší 10-ti let se Vám mohou pokusit všemožně pomáhat.

Rozhodně ale děti nezahlcujte informacemi o krizových situacích, protože by z toho mohli mít trauma, špatné sny a byly by podrážděné. Samozřejmě se asi nelze vyhnout tomu, aby s těmito tématy nepřišly do styku „někde venku“ (ve škole, ve školce, na nádraží, kde se o tom budou bavit jiní dospělí), takže jim na jejich otázky budete muset umět odpovědět, ale tak, aby je to neděsilo (což může být oříšek) a ujistit je, že se jim nic nestane, protože je ochráníte. Oni získají pocit bezpečí a budou Vám věřit, že vše, co budete dělat, je „ou kej“. Může také nastat situace, kdy se dítě bude chtít zapojit do nějaké formy přípravy a tím, že ho od toho budete odrazovat u něj akorát zničíte důvěrné pouto, nicméně musíte mu vymyslet takovou činnost, která jej bude bavit a nebude pro něj traumatizující (žádné páskování zásobníků, broušení nožů, kontrola a funkčnost plynových masek atp.), takže ho můžete třeba naučit, jak si sbalit batůžek, jak si zkontrolovat, jestli má jeho oblíbený plyšáček s sebou na cestu dost jídla, nebo jestli je v jeho batůžku dostatek nabitých baterií do „králíčka spinkáčka“ a jak tyto baterie ozkoušet apod.

Až to vypukne…

Pokud jste po psychické stránce smířeni s tím, že jednoho dne se to semele, a podnikli jste kroky, ať už aktivní, či pasivní, a jste obklopeni lidmi, kteří mají o možné hrůzné realitě stejné povědomí, jste minimálně dobře připraveni v tom smyslu, že se nesesypete, až to vypukne. Neberte to, prosím, na lehkou váhu, protože v současném světě může „korunní průser“ zaklepat na dveře dříve, než si myslíte. A jak říká naše motto: Kdo je připraven, není překvapen.