(Ne)dýchatelný vzduch – aneb něco o plynových maskách

Views: 385

Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak toto téma pojmout a nejvíce času jsem strávil nad tím, jaký tomu vymyslet titulek. Upřímně řečeno, článek o svítilnách a zdrojích světla se povedl, a tak jsem hledal nějaké podobné výstižné heslo, leč nakonec jsem se rozhodl pro polemický titulek. Prakticky vzato je sám o sobě pravdivý, protože pokud je vzduch kontaminován toxickými výpary, nebo kouřem, který vzniká při hoření, je takový vzduch pro každého živého tvora nedýchatelný, ale pokud máte správnou ochranu dýchacích cest, z nedýchatelného se stává dýchatelný.

Technicky bychom mohli říct, že nejde o vzduch dýchatelný, či nikoli, ale o vzduch smrtící, či nesmrtící, protože například vzduch, který je kontaminován radioaktivními částicemi je dýchatelný, leč smrtící. Ale dost již bylo polemiky a teď už se vrhneme na toto zajímavé a důležité téma v oblasti ochrany zdraví a věřím, že informace, které Vám v tomto článku nabídnu, budou pro Vás užitečné a že i díky nim budete mít větší a lepší rozhled v případě, když budete uvažovat o pořízení plynové masky pro sebe a své blízké a stejně tak i náhradních filtrů.

Historické okénko

Plynová maska má, stejně jako každá věc, svůj historický původ. Samozřejmě takové sofistikované zařízení vyžaduje určitou technologickou základnu a nějaké ponětí o chemických reakcích a fyzikálních zákonech, ale jak tomu už bývá, spousta dnešních moderních věcí vychází z mnohem méně konstrukčně složitých zařízení či výrobků. Když to vezmeme opravdu hodně od podlahy, tak plynové masce předcházel obyčejný hadr přes ústa. Ve spoustě případů to stačilo na to, aby se osoby díky takto přiloženému hadru dostali z oblasti, kde hoří. Jiná věc je samozřejmě štípání očí a slzení. To prostě nebylo možné vyřešit až do doby novověku, tedy až do nějakého 19. století. Abych ale nepředbíhal, tak ve středověku se používali k ochraně před morovou nákazou celoobličejové kožené masky, pro které byl typický dlouhý „supí zobák“. Takto během morových ran chodívali za pacienty chráněni felčaři. V té době nikdo neměl ani ponětí o nějakých bakteriích, či virech, nicméně tato maska snižovala do jisté míry riziko nákazy.

Jako prvního předchůdce moderní ochranné masky bychom mohli uvést patent bratrů Charlese a Johna Deanových, kteří v roce 1823 představili přístroj, který umožňoval hasičům pobyt v prostředí kontaminovaném kouřem a spalinami. Šlo o přilbu, do které byl skrz hadici dodáván kyslík. Tento vynález se později dočkal svého většího užití hlavně v potápění. Technicky vzato vymysleli první potápěcí přístroj, ale zmiňujeme je zde proto, že na základě jejich myšlenky „přivést dýchatelný vzduch k nositeli, který se nachází v nedýchatelném prostředí“ je prakticky založen princip všech prostředků, které jakýmkoli způsobem chrání nositele a jeho dýchací cesty.

Ve třicátých letech 19. století, konkrétně v roce 1839 přišel Augustus Siebe s vynálezem, který umožňoval dýchat pod vodou, aniž by se nositel utopil. Siebův vynález spočíval v přilbě, kterou měl nositel nasazenou na ramenou, jednou trubicí dýchal vzduch z prostředí nad hladinou vody a druhou trubicí v přilbě vydechoval CO₂.

O 10 let později, tedy v roce 1849, přišel Lewis P. Haslett s patentem na prakticky první respirátor. V jeho podání šlo o vynález, který umožňoval vyfiltrování prachových částic ze vzduchu a nositel tak mohl dýchat čistý vzduch bez rizika vdechnutí prachových částic.

V roce 1854 představil skotský chemik John Stenhouse první obličejovou masku s aktivním filtrem, který dokázal odfiltrovat škodlivé plyny ze vzduchu. Zde šlo o předchůdce dnešních výměnných filtrů, které fungují na stejném principu, a i dnes se používá pro filtraci vzduchu aktivní uhlí.

O šest let později vynalezli Francouzi Benoit Rouquayrol a Auguste Denayrouse přístroj, který nazvali Résevoir-Régulateur. Technicky vzato šlo o předchůdce potápěčské výstroje, která sestávala z nosní svorky a náustku připojeného k nádrži na vzduch, kterou záchranář nesl na zádech, ale bylo možné ji použít i pod vodou.

Britský fyzik John Tyndall představil v roce 1871 zařízení, které umožňovalo svému nositeli dýchat v prostředí, kontaminovaném kouřem a plynem (zemním). Nedlouho po něm se přihlásil o slovo se svým vynálezem další brit Samuel Barton, jehož výtvor umožňoval nositeli dýchat v prostředí zamořeném toxickými výpary, kouřem, nebo jinými částicemi. To bylo v roce 1874.

V roce 1914 představil Američan Garrett Morgan bezpečnostní pomůcku, která dokázala filtrovat kouř a toxické výpary. Díky masové propagaci tohoto výrobku se rozmohlo v USA nákupní šílenství a Morganova plynová maska (ač se jí tak ještě neříkalo) byla téměř v každé rodině. Nicméně do doby, než USA vstoupili do dějiště první světové války, stala se Morganova plynová maska základním mustrem pro americké plynové masky užívané armádou a záchranáři.

První skutečnou plynovou maskou, která tak byla i nazývána, byla plynová maska od ruského vynálezce Nikolaje Dimitrijeviče Zelinského. Svůj přístroj přivedl na svět v roce 1915 a představoval první prototyp moderních plynových masek. Jednalo se o masku z kaučukové gumy, která obepínala obličej nositele a měla připojený výměnný filtr, který byl schopný odfiltrovat kouř, toxické plyny, prachové částice či výpary. Nositel viděl z masky díky skleněným průzorům, filtr byl k masce připojen hadicí a bylo nutné jej po určité době vyměnit.

První světová válka donutila všechny zúčastněné strany vyvíjet své prototypy plynových masek, ale bylo to hlavně na popud toho, že Němci byli ti, kdo masově používal k boji chemické zbraně – toxické plyny. Dnes se plynové masky obecně používají při nejrůznějších událostech – hasiči je používají při zásahu proti požáru, policisté při akcích, kdy používají v uzavřených prostorách slzný či nervový plyn, armáda je používá při obdobných situacích. V současnosti existují dokonalejší filtry a filtry schopné ochránit člověka před takovými radikály, jako jsou radioaktivní částice a výpary, organické a anorganické zplodiny, nebo nitrátové výpary.

Masky a polomasky

Nyní se dostáváme k základnímu rozdělení těchto ochranných prostředků, kterým se budeme nadále probírat. Ochranné masky rozdělujeme na dvě hlavní skupiny, na celoobličejové masky (dále v textu jen masky) a polomasky. Zásadní rozdíl je ten, že maska chrání nejen nositelovy dýchací cesty, ale i oči, kdežto polomaska chrání pouze dýchací cesty. Pro obě skupiny platí ale jedno zásadní pravidlo: Lze je účinně použít pouze v prostředích, kde je koncentrace kyslíku v okolním vzduchu vyšší, než 17%, jinak nebudou fungovat.

V textu výše jsme se podívali trochu do historie vývoje těchto ochranných prostředků a setkali jsme se s mnoha rozdílnými materiály, ze kterých je jejich tvůrci vyráběly. Soudobé masky jsou vyráběny z kaučukové gumy, což je dáno hlavně netečností tohoto materiálu, elektrickou nevodivostí, významnou lehkostí a nepropustností. Mají průzor, který nositeli umožňuje vidět své okolí. Existují dva hlavní typy průzorů, kterým se také říká zornice, nebo očnice. Jsou buď panoramatické, tedy jeden velký průzor, zpravidla velký přes půlku obličeje, nebo binokulární, tedy že pro každé oko je zde samostatný průzor. Každé toto řešení má své plusy a mínusy, osobně ale dávám přednost panoramatické masce. Masky se na hlavu upevňují pomocí stahovacích pásků, starší modely byly vybaveny páskem s přezkou, moderní masky mívají stahovací pásek osazený „zuby“, který se protáhne zajišťovací sponou a jednotlivé zuby zde fungují, jako „ruční brzda“. Hlavní součástí je potom výměnný filtr a výdechový ventil.

Polomasky jsou oproti maskám celoobličejovým vyrobené z různých materiálů. Mohou být taktéž z kaučukové gumy, jsou ale i z umělé hmoty, z pravé či umělé kůže, silikonu nebo z latexu. Na rozdíl od masek nechrání nositelovi oči, ale pouze ústa a nos prostřednictvím dvou bočních filtrů (jeden na pravé a druhý na levé straně), nemají tedy žádné očnice. Střední část polomasek s výdechovými ventilky je vyrobena z lehkého plastu. Celou polomasku je možné velmi jednoduše rozebrat a vyčistit/dezinfikovat. Tyto ochranné prostředky jsou vhodné především všude tam, kde dochází ke kontaminaci okolního vzduchu vlivem pracovního procesu. Své uplatnění tedy naleznou hlavně v průmyslu (například lakýrnictví, svařování, broušení…), stavebnictví, ale je možné se s nimi setkat i v lékařství, nebo u záchranných složek, i když v těchto případech nejde o profese, které by svojí činností kontaminovali okolní vzduch.

V tuto chvíli je vhodné zmínit jednu zásadní věc: pokud chcete používat polomasku, mějte na paměti, že při použití v prostředí silně kontaminovaném organickými, anorganickými, toxickými či radioaktivními výpary Vám moc nepomůže, protože tyto výpary poškodí sliznice nechráněných částí těla, tedy Vaše oči a ač jsou polomasky levnější záležitostí, pokud se bavíme o pořizovací ceně, nevyplatí se na těchto ochranných prostředcích šetřit, protože je přeci jen jistější si tu tisícovku připlatit a mít masku, se kterou v pohodě projdete místností, do jejíhož prostoru odkudsi unikají výpary například kyseliny sírové, amoniaku, olova, rtuti či tetrachlormetanu. S oky poleptanými těmito složkami moc daleko nedojdete a pokud jste ve skupině, budete všechny jen brzdit a ve finále budete jen na obtíž.

Typy polomasek

Když se posuneme dál v našem povídání o technických vlastnostech těchto ochranných prostředků, dostáváme se k té zajímavější části, a to je jejich rozdělení. Začneme polomaskami, protože těch není tolik. Polomasky mají dva nádechové ventily, na které se přes bajonetový závit nasazují filtry – pro použití polomasky je potřeba VŽDY použít 2 kusy stejných filtrů! Polomasky dělíme na dvě základní skupiny:

• S integrovaným filtrem
• S vyměnitelným filtrem

Polomasky s integrovaným filtrem jsou prakticky vzato polomasky na jedno použití (existuje pro ně anglický ekvivalent Use and Drop = Použij a zahoď). Výhodou je jejich pořizovací cena, častokrát je totiž i 3x nižší než cena polomasek s výměnným filtrem. Silná nevýhoda vyplývá už z jejich názvu – každá taková polomaska má určitý typ filtru, u kterého, když vyčerpáte životnost, respektive schopnost filtrace, přestane fungovat, a tak Vás i chránit. V tu chvíli můžete polomasku vzít a zahodit.

Polomasky s vyměnitelným filtrem jsou sice dražší než polomasky s integrovaným filtrem, ale zato mají nespornou výhodu v možnosti výměny nefunkčního, či zaneseného filtru a tím umožňují opětovné použití. V případě, že uvažujete o pořízení takovéhoto typu ochranného prostředku, dobře si prostudujte, který filtr je na jaké neduhy účinný a zásobte se patřičným množstvím filtrů. Počítejte s tím, že trvanlivost filtru v mírně kontaminovaném prostředí je cca 8 hodin. Obecně vzato to ale poznáte na kvalitě vdechovaného vzduchu, nebo na jeho vdechovaném množství. Taková situace pro Vás bude v danou chvíli indikátorem, že je potřeba filtr vyměnit.

Dále můžeme polomasky rozdělit na:

• Průmyslové
• Lékařské
• Komerční

Průmyslové polomasky jsou vhodné do výrobních provozů a pro setrvání v prostředí, které je kontaminováno částicemi, či plyny nebo aerosoly, vznikajícími při výrobních činnostech (sváření, lakování atp.). Materiály použité na jejich výrobu jsou sice stejné, jako u polomasek lékařských, či těch pro složky záchranného systému, jsou však uzpůsobené pro dlouhodobé nošení. Filtry mívají zpravidla tvar nepravidelného mnohoúhelníku.

Lékařské polomasky působí jemnějším a uhlazeným dojmem, zpravidla mívají filtry tvaru čtverce, obdélníku, nebo kruhu a v případě polomasek s integrovaným filtrem půjde o filtry částicové, či plynové, vhodné proti anorganickým plynům na bázi formaldehydu či chloru.

Komerční polomasky bývají vyrobené z různých materiálů, jako je třeba latex, kůže, ale také plast, jako předchozí typy. Komerční polomasky si získaly svou oblibu mezi lidmi vyznávající steampunk, či cyberpunk kulturu, ale taktéž patří mezi doplňky těch, kteří se věnují airsoftu, či paintballu, zároveň ale bývají součástí i různých sexuálních praktik a hrátek (do toho zacházet nebudeme 😊 ). Většinou mívají výměnný filtr, ale bývají i úplně bez filtru a tak zakoupíte prakticky jen torzo polomasky.

Mohli bychom je dále rozdělovat ještě podle materiálu, ale to není až tak podstatné. Za podstatné považuji spíše rozdělení jednotlivých filtrů, ať už vyměnitelných, či integrovaných, protože to je určující vlastnost, která Vám napoví, kam si takovou polomasku můžete zcela bezpečně a odpovědně vzít. Obecně vzato rozlišujeme filtry plynové a proti výparům a jako prachové a aerosolové filtry. Tuto ochranu lze kombinovat, oba filtry můžete použít současně. Polomasku je možné doplnit o brýle pro ochranu očí (což je sice dostačující řešení, ale nevyrovná se to komplexní ochraně celoobličejové masky). Filtry tedy dělíme na:

• Typ filtru A chrání před organickými plyny a výpary, kterých bod varu je menší než 65°C (alkohol, kyselina octová, éter, hexan, toluen, xylen, lakový benzín, tiofenol,…)
• Typ filtru AX chrání před organickými párami, kterých bod varu je stejný nebo větší, než 65°C (aceton, acetaldehyd, etyléter, butan, metanol, metan trichlorid…)
• Typ filtru B chrání před anorganickými plyny a párami (chlor, chlordioxid, fluor, formaldehyd, hyxrogenfosforečnan vápenatý…)
• Typ filtru E chrání před oxidem siřičitým a některými kyselým výpary a plyny (oxid siřičitý…)
• Typ filtru K chrání před amoniakem a některými aminovými deriváty (amoniak, etylamin, metylamin,…)
• Typ filtru Hg chrání před rtuťovými výpary (rtuť a její sloučeniny)

Jak bylo zmíněno výše v textu, polomasky mají omezenou schopnost chránit nositele, proto jejich užití dobře zvažte. Neříkám, že je zbytečné něco takového pořizovat, ale celoobličejová maska přináší jisté výhody, které Vám neposkytne ani deset polomasek najednou. Když bychom měli nějak kulantně shrnout tuto kapitolu, mohli bychom to říci takto: Polomasky jsou vhodným doplňkem osobní ochrany, nikdy ale nedosáhnou takového stupně ochrany, jako standardní plynová maska. Mezi zásadní výhody patří jejich rozměrová skladnost, nízká hmotnost, cenová dostupnost a nenápadnost. Abychom si rozuměli, rozhodně bude méně budící pozornost člověk, který jde po ulici v polomasce, než člověk, který má celoobličejovou masku. Hlavními nevýhodami jsou již zmíněná omezená ochrana nositele a menší portfolio výměnných filtrů. Tím bychom měli uzavřenou sekci polomasek a teď se vrhneme na celoobličejové masky.

Typy celoobličejových masek

Než se dostaneme k samotnému rozdělení, řekneme si ještě důležitou technickou informaci. Polomasky jsou relativně novější vynález a to jde i poznat podle toho, že v různých e-shopech a army shopech nenarazíte na zboží typu „sovětská polomaska z II. Světové války“, nebo „německá druhoválečná polomaska“. Zkrátka, když budete pátrat po vhodném doplňku osobní ochrany této kategorie, nemusíte se obávat toho, že byste kupovali něco, co slouží již 70 let. Tento neduh náleží právě maskám celoobličejovým a s tím je spojené jisté riziko: V případě pořízení starší masky riskujete její nefunkčnost a tím i ohrožení svého zdraví. Ale zpět k této kapitole… Stejně tak, jako u polomasek, i zde rozdělujeme dva hlavní typy:

• S integrovaným filtrem
• S vyměnitelným filtrem

Rozepisovat se o nich nemá moc smysl, neboť ta kategorizace je stejná, jako u polomasek. Masky mají ještě další dvě zásadní třídy a to:

• Panoramatické
• Binokulární

Panoramatické masky jsou koncipovány tak, že nositel má v oblasti očí jeden velký průzor, kterým vidí ven z masky. Tyto masky jsou lepší na údržbu a nositeli poskytují lepší přehled o situaci v jeho okolí. Průzor je vyroben z netečného plexiskla, které odolá i silným kyselým či zásaditým výparům, s odolností proti přímému zasažení kyselinou to bude asi horší (nezkoušel jsem to…). Nicméně jsou náchylnější k poškození právě průzorové oblasti a jejímu uchycení v kostře masky.

Binokulární masky jsou naproti tomu postaveny tak, že nositel vidí ven z masky skrz dva průzory o velikosti zhruba pivního podtácku. Těmto průzorům se říká též očnice. Ty bývají vyrobeny taktéž buď z odolného a netečného plexiskla, nebo z tvrzeného čirého skla. Z těchto masek se okolní svět vnímá se zhoršenou reflexí, nicméně takto řešené masky jsou méně náchylné k poškození v oblasti očnic. Binokulární masky mají jednu nespornou výhodu, oproti panoramatickým: Dají se podstatně lépe skladovat a to ať už mluvíme o batohu, regálu, skříni nebo šuplíku. Panoramatickou masku totiž nemůžete přeložit na půl a tím ji zmenšit, u binokulární toto jde udělat.

Masky s vyměnitelným filtrem můžeme dále dělit na:

• S přímým filtrem
• S bočním filtrem
• S lícnicovým filtrem

Masky s přímým filtrem jsou typické již od dob 1. světové války. Filtr je s maskou spojen ve přední části pod očnicemi, v oblasti úst. Spojení masky a filtru je zprostředkováno buď závitem (filtr se našroubuje do masky), nebo přívodní trubicí (tzv. chobotem). Masky s chobotem patří mezi ty starší typy masek a v současné době na ně lze narazit téměř výhradně v army shopech. Jde o jedny z prvních masově užívaných ochranných masek převážně sovětské provenience. Málokdy se stane, že byste narazili na takovouto masku, která nebyla nikdy použitá. Pokud by se tak stalo, i tak bych byl velice opatrný a její pořízení zvažoval maximálně tak v rovině historické rekvizity či jako sběratelského předmětu než jako prostředku osobní ochrany. Nevýhodou masek s chobotem je nutnost neustálé kontroly přívodního chobotu ve smyslu, aby se Vám někde za něco nezachytil a nedošlo tak k jeho proděravění, nebo přetržení.

Masky se šroubovacím filtrem jsou oproti těm s chobotem jednak moderně vypadající (i když mohou být klidně 60 a více let staré), za druhé jsou praktičtější, pokud jde o výměnu filtrů a do třetice se Vám jejich pořízení opravdu vyplatí i z hlediska údržby a náhradních filtrů. Filtr, který je našroubován do masky v oblasti úst, svému nositeli nijak nepřekáží a tak je s touto maskou možné vykonávat celou řadu aktivit (ale gymnastiku bych si asi hodně rozmýšlel). Z hlediska údržby je potřeba kontrolovat závit, zda se v něm nenacházejí nějaké nečistoty, které by mohly způsobovat netěsnost a to by mělo za následek nesprávnou funkci masky. Jedna z věcí, která Vám v masce s přímým šroubovacím filtrem půjde s obtížemi, je držení a manipulace s dlouhou zbraní (například s puškou či brokovnicí), protože filtr se Vám bude při míření opírat o tělo zbraně.

Masky s bočním filtrem poskytují, díky umístění filtru, výhodu v manipulaci s nahoře zmíněnými dlouhými zbraněmi, protože filtr Vám jednoduše nepřekáží při míření. Nevýhodou bočních filtrů je, že na ně prostě nevidíte, takže když chcete vyměnit filtr, musíte na to jít „po hmatu a po paměti“, nebo si musíte masku sundat (což může být ale smrtící záležitost, pokud se nacházíte v nějakém silně kontaminovaném prostředí). Masky s bočním filtrem bývají opatřeny dvěma závity pro našroubování filtru (jeden závit na levé a druhý na pravé straně nádechového ventilu) a je to proto, že výrobce nezná preferovanou ruku/stranu nositele. Tímto je maska adaptabilní a prakticky vzato univerzální jak pro praváka, tak pro leváka.

Masky s lícnicovým filtrem jsou takovým zvláštním poddruhem, který není na trhu nijak moc zastoupený. V našem prostředí se setkáme prakticky s jedním jediným zástupcem a tím je maska pro armádu České republiky s označením M-10. Někdy se této masce přezdívá bulldog nebo psí tlama. Je to proto, že maska svým vzhledem připomíná hlavu bulldoga. Filtry této masky jsou uloženy v oblasti pravé a levé tváře. Nespornou výhodou takovéhoto typu masky je, že Vám nikde filtr nepřekáží a neomezuje Vás tak. Jenže toto umístění je zároveň velmi nevýhodné, neboť filtry nemají tak velkou „kapacitu“, jako třeba šroubovací filtr, při výměně filtru musíte vyměnit oba najednou, a navíc si musíte masku sundat, protože ty filtry prostě bez sundání masky nevyměníte.

Typy vyměnitelných filtrů

Tím bychom uzavřeli kapitolu rozdělení masek, jako takových a nyní se podíváme na rozdělení vyměnitelných filtrů do masek. Jejich rozdělení je hodně podobné filtrům k polomaskám, nicméně je zde jeden zásadní rozdíl a to je právě způsob montáže do masky. U polomasek se filtr připojuje většinou přes bajonetový závit, kdežto u celoobličejových masek probíhá toto připojení přes závit o velikosti Rd 40×1/7‘‘ nebo Rd 40×4. Toto je velmi důležitý technický údaj, protože pokud nemáte na filtru odpovídající závit, tak filtr do masky nenašroubujete, ani kdybyste se postavili na hlavu a odpichovali se ušima.

Filtry rozlišujeme podle písmenného kódu, který nám říká, proti čemu je vhodný a proti čemu nás tedy ochrání a stejně tak je tento kód opatřen barvou, která nám říká totéž. Dále je na filtrech ještě jedna zajímavá informace a tou je stupeň ochrany, kterou filtr poskytuje. Označení je odstupňováno od 1 do 3, kdy jednička je nejnižší stupeň ochrany (lehká kontaminace prostředí) a trojka nejvyšší stupeň ochrany (extrémní kontaminace prostředí). Máme tedy tyto typy filtrů:

• A – chrání před organickými plyny a výpary, kterých bod varu je menší než 65°C (alkohol, kyselina octová, éter, hexan, toluen, xylen, lakový benzín, tiofenol,…)
• AX – chrání před organickými párami, kterých bod varu je stejný nebo větší, než 65°C (aceton, acetaldehyd, etyléter, butan, metanol, metan trichlorid…)
• B – chrání před anorganickými plyny a párami (chlor, chlordioxid, fluor, formaldehyd, hyxrogenfosforečnan vápenatý…)
• E – chrání před oxidem siřičitým a některými kyselým výpary a plyny
• K – chrání před amoniakem a některými aminovými deriváty (amoniak, etylamin, metylamin,…)
• Hg – chrání před rtuťovými výpary (rtuť a její sloučeniny)
• NOx – Nitrózní plyny
• P – Částice, bakterie a viry
• R – Radioaktivní plyny a částice
• SX – Speciální filtr dle specifikace výrobce

Písmenný kód	Barevný kód
A	hnědá
AX	hnědá
B	šedá
E	žlutá
K	zelená
Hg	červená
NOx	tmavě modrá
P	bílá
R	oranžová
SX	fialová

Ověření funkčnosti masky

Toto je asi nejdůležitější krok ze všech. Můžete mít zakoupenou ochrannou masku a vagón filtrů, ale když nebudete vědět, jak masku odzkoušet, jestli funguje tak, jak má, bude Vám k ničemu, protože při první opravdu nutné příležitosti si jí špatně nasadíte a pravděpodobně zemřete. S tím souvisí další zásadní věc a tou je volba správné velikosti. U polomasek tuto problematiku řešit nemusíte, protože, jak již bylo zmíněno v předešlém textu, polomasky neobepínají celý obličej, ale pouze oblast úst a nosu, takže se nemusíte trápit tím, jestli Vám bude správně „sedět“ na ksichtě. Velikost plynové masky je víceméně specifická pro každého výrobce. Někteří vyrábí masky v univerzální velikosti a u těch tedy nemusíte řešit fyzické proporce své hlavy a obličeje. Drtivá většina výrobců však masky vyrábí minimálně ve dvou, nejčastěji však ve čtyřech velikostech, které se mezi sebou liší plochou obličeje, kterou maska zakrývá a výškou od brady ke kořenu nosu. K tomu, abyste určili správnou velikost si musíte jednoduše změřit několik parametrů na své hlavě. Na zjištění těchto parametrů Vám postačí ideálně krejčovský metr (svinovacím či zednickým skládacím to fakt nedělejte, i když v nouzi postačí i pravítko), úplně správně byste měli použít tzv. faciomter, což je lékařská pomůcka, kterou používají lékaři k měření obličeje a hlavy. Jakmile znáte hodnoty své hlavy, můžete se směle pustit do výběru masky. Tato fáze je již spíše soubojem osobních preferencí a vkusu, takže dále výběr masky rozebírat nebudeme.

Jakmile máte masku ve svých rukách, přichází na paškál ta méně oblíbená činnost a tou je ověření funkčnosti masky. Schválně zmiňuji „méně oblíbená činnost“, protože ověření funkčnosti je ruku v ruce spojeno i s nastavením masky (popruhů) a to bývá celkem boj (pro lidi s dlouhými vlasy je to obzvláště pekelná disciplína). Mějte na paměti jednu zásadní věc: Pokud je Vámi zakoupená maska uložena v hermetickém obalu, jejím vyjmutím často dojde ke znehodnocení tohoto obalu, a to jej činí dále nepoužitelným. Plynová maska podléhá zkáze vlivem okolního prostředí, i když je vybalená a nepoužívaná. Každý výrobce uvádí na obal plynové masky expirační dobu masky uchovávané v neporušeném obalu a mimo obal. Opět drtivá většina výrobců udává životnost masky v neporušeném obalu 15 let, někteří i 20 let, mimo obal do 10-ti let. Je to prakticky vzato doba, po kterou Vám výrobce garantuje, že maska bude fungovat tak, jak má. Abyste zjistili funkčnost masky a její i nadále dlouhou expiraci, doporučuji ji po odzkoušení uložit do obalu, který můžete uzavřít tak, aby se do něj nedostal vzduch, tedy použít ke skladování obal se zipem, nebo obal, z něhož můžete vzduch odčerpat (svého času existoval na tyto praktiky stroj VacSy).

To, jestli je maska je maska funkční a sedí Vám, zjistíte tak, že si jí navléknete, utáhnete všechny popruhy a následně uděláte dvě věci: Nejprve nasazenou masku chyťte oběma rukama a zkuste s ní přiměřenou silou zamlet ze strany na stranu. Pokud se maska „víceméně nepohybuje“, tedy necestuje Vám po obličeji z místa na místo, máte ji správně usazenou. Za druhé, zakryjte dlaní vydechovací otvor masky a vydechněte. Maska se začne nadzvedávat. Pokud se nadzvedává rovnoměrně, je vše v pořádku. Toto zkoušejte až do chvíle, kdy se maska nadzvedne natolik, že z ní vzduch „uteče“ dírou vzniklou působením vydechovaného vzduchu, která nadzvedá masku. Tímto způsobem zjistíte, kde Vám ještě maska „úplně“ nesedí a můžete eliminovat riziko vniknutí otrávené či smrtící atmosféry do masky. Pokud zjistíte tedy, že se maska nerovnoměrně nadzvedává, dotáhněte si popruhy, které masku drží na hlavě.

Nakonec udělejte test utěsnění masky a to tak, že se několikrát nadechněte a vydechněte (v případě masek s vyměnitelným filtrem toto praktikujte nejlépe bez nasazeného filtru), poté našroubujte libovolný filtr do závitu masky a nadechovací otvor na filtru překryjte dlaní ruky a nadechněte se. Pokud máte masku správně utěsněnou, začnete se dusit, respektive, nepůjde Vám se nadechnout. Zní to paradoxně, ale jinak to neověříte, protože pokud by Vám maska někde netěsnila, tak i přes zacpaný filtr by se do masky nějakou škvírou dostával vzduch, kterého byste se mohli nadechnout. Stejný postup aplikujte u masek s integrovaným filtrem s tím rozdílem, že krok zatočení filtru do závitu přeskočte, protože filtr je integrovaný, a tudíž je v masce již daný. U masek s lícnicovým filtrem zakryjte rukama nadechovací otvory na levé i právě straně a postupujte stejně, jako u masek se šroubovacím filtrem. Ještě zde zmíním jednu zásadní věc: Výměnné (šroubovací) filtry mají zespoda nadechovací otvor překrytý plombou. Tu musíte odtrhnout a sundat, jinak nebudete moci dýchat 😊.

Během testování funkčnosti se Vám může stát, že ať utahujete popruhy sebevíc a zkoušíte masku nasazovat znovu a znovu, nedaří se Vám jí seřídit a utěsnit. To může být způsobeno několika faktory. Prvním takovým faktorem jsou vlasy. Každé vlákno látky, vlas či provázek, který se Vám dostane do nitra masky, snižuje její vzduchotěsnost. Toto je problémem hlavně u těch z nás, kdo má dlouhé vlasy. Zároveň je to jeden z argumentů proto, proč jsou vojáci povětšinou ostříháni na krátko (i když v dnešní době je už v tomto ohledu armáda benevolentnější).

Druhým faktorem, který do toho hodně promlouvá v případě mužů, jsou dlouhé vousy. Nemusejí být zákonitě dlouhé, aby na to měli vliv, ale jakékoliv vousy budou způsobovat netěsnost, protože kaučuková guma prostě přes vousy nepřilehne k pokožce obličeje. Opět zaargumentuji armádou: Proto je (bylo) po vojácích vyžadováno, aby se každý den holili, aby v případě, že budou muset použít plynovou masku, nedošlo k jejich zbytečnému úmrtí.

Třetím faktorem je nepřilnavost pokožky způsobená kapalinou, jinými slovy, když si nasazujete masku s tím, že jste zpocení, maska nemusí správně přilehnout ke kůži a vzniklá odpudivost, mezi povrchem masky, molekulami potu a povrchem pokožky způsobí nepřilnavost, a tudíž i netěsnost. Tento faktor lze odstranit otřením, nebo opláchnutím a následným otřením.

Ve výjimečných případech se může stát, že Váš obličej je tak atypický, že maska si prostě „nesedne“. Nevěšte hlavu, i toto se dá řešit. Kromě plynové masky existují totiž i ochranné pomůcky, které mají podobu kapuce, nebo přilby či kukly s dodatečným netečným materiálem, průzorem a nádechovým / výdechovým ventilem. Takovouto pomůcku zakoupíte v obchodech s ochrannou a požární technikou. Jsou sice trochu dražší, ale pokud jde o život, peněz na jeho ochranu není nikdy dost.

Nitrózní plyny, anorganické výpary, aminové deriváty – slovníček pojmů

O několik odstavců výše jsme si představili typy filtrů a proti čemu je lze použít. Mám takové jisté tušení, že kdybyste se zeptali svých známých, co je to cyklohexan, nebo acetaldehyd a kdy vzniká, tak Vám asi neodpoví. Upřímně, mé znalosti chemie jsou celkem slušné, ale i tak si, když mne o půlnoci vzbudíte, nevybavím, kdy a za jakých podmínek vznikají výše zmíněné sloučeniny. V následujících odstavcích si tedy trošku „blbuzvdorně“ přiblížíme, co jednotlivé kategorie znamenají a kde se můžeme s danými látkami setkat.

Organické plyny a výpary, kterých bod varu je menší/rovný/větší než 65°C (hnědá)

Jde o plyny a výpary z produktů na ropné bázi, které svým vypařováním a vytvářejí páry ve vzduchu. Jsou na bázi uhlíku a rozpouštějí se v jiných látkách. Nejběžnější jsou ve stavebnictví a zpracovatelském průmyslu, neboť jsou vedlejším produktem výroby mnoha výrobků pro domácnost a průmyslové výrobky. Organické výpary mohou pocházet z výrobků, jako je benzín, epoxid, ředidla, rozpouštědla a ředidla na barvy, ale také se častěji používají k výrobě předmětů, jako jsou čisticí prostředky, barvy a lepiva. Tyto produkty mohou rozptýlit vyšší objem organických par než ostatní. Práce s plyny, jako je toluen, chlór, chlorid a oxidu siřičitého, zahrnuje také riziko organických par. Mezi organické plyny patří i všem známý slzný plyn. Organické páry jsou nebezpečné pro člověka, pokud jim je nadměrně vystavován. Vdechováním těchto par do plic dochází následně k jejich vstupu do krevního řečiště, a to vede k následné toxikaci. Běžné příznaky vystavení organickým výparům jsou bolesti hlavy, dezorientace, ospalost a nevolnost. Při intenzivním a dlouhodobém vystavení působení organických plynů a výparů se mohou objevit problémy s pamětí, celková slabost a potíže se soustředěním.

Anorganické plyny a páry (šedá)

Jsou to převážně technické a průmyslové plyny a páry, vyskytující se ve výrobních podnicích. Některé z nich mohou být i hořlavé, všechny jsou však v zásadě při vyšší koncentraci jedovaté, ne-li toxické. Jedná se například o Oxid uhelnatý, oxid uhličitý, oxid dusičitý, fosgen, hydrogenfosforečnan vápenatý, formaldehyd či ozon. Anorganické plyny a páry způsobují dušení, zhoršení zraku a závratě.

Kyselé plyny a výpary (žlutá)

Definice kyselého plynu je prakticky velmi jednoduchá: Pokud se do atmosféry uvolňují plyny a páry sloučeniny, která po rozpuštění ve vodě vytvoří kyselý roztok (pH bude nižší než 7), hovoříme pak o kyselém plynu. Poznávacím znakem kyselých plynů je, že po delší expozici jejich vlivu se začne objevovat koroze (což je typické například pro sirovodík či oxid siřičitý). Často bývají bez zápachu, ale například sirovodík poznáte na kilometr (tento plyn vzniká při hnití slepičích vajec). Kyselé plyny jsou v každém případě pro člověka toxické a mnoho z nich je výbušných, pokud jsou ve vysoké koncentraci a pod tlakem. Mezi představitele kyselých plynů a par řadíme sirovodík, chlorovodík, fluorovodík, oxid siřičitý a další oxidy síry, dusíku či chlóru. Tyto plyny a výpary jsou pro člověka velmi nebezpečné, neboť mohou způsobit poleptání sliznic, dušení, nevolnost, ztrátu zraku a v extrémním případě i smrt (při nechráněné expozici o vysoké koncentraci obecně do několika minut).

Amoniak a některé aminové deriváty (zelená)

Amoniak je sám o sobě bezbarvý, velmi štiplavý plyn. Je to toxická, nebezpečná látka zásadité povahy (pH vyšší, než 7), lehčí než vzduch. Při vdechování poškozuje sliznici. Běžně se vyskytuje na Zemi i vnějších planetách sluneční soustavy. Je běžným odpadním produktem metabolismu živočichů. Lidově se mu říká čpavek, chemický vzorec NH₃. Aminy jsou významné biogenní sloučeniny, které se vyskytují v živých organismech jako metabolické meziprodukty, produkty, neurotransmitery (např. významná gama-butanová kyselina) atd. Při vyšší koncentraci mají toxické účinky a některé jsou až karcinogenní. Aminy jsou charakteristické svým nepříjemným zápachem. Vzhledem k tomu, že amoniak je sám o sobě silně žíravý a toxický, jeho výpary jsou extrémně nebezpečné. Při delším vystavení jejich působení hrozí poškození plic a smrt. To samé platí o aminových derivátech, mezi které patří třeba kyanovodík, nitrobenzen, methylamin či anilin. Všechny zmíněné aminové deriváty jsou prudce jedovaté, kyanovodík je navíc extrémně těkavý.

Výpary rtuti (červená)

Obecně vzato je rtuť za pokojové teploty kovem v kapalném skupenství, tudíž dochází k jejímu vypařování do ovzduší. Sama o sobě je prudce jedovatá. Nemusíte mít ale obavy, když rozbijete rtuťový teploměr, smrt Vás nečeká. V teploměru je asi 0,6g rtuti a smrtelná dávka pro člověka je cca 1g při požití, nebo vdechnutí. Rtuť je nebezpečná hlavně při vysokých koncentracích a teplotách, nebo při reakci s chlorem a chloridy (proto když se Vám rozbije rtuťový teploměr, nepoužívejte k jejímu odklizení čistící prostředky). Příznaky otravy rtuťovými výpary jsou především těžké postižení plicní tkáně, kdy vzniká chemický zápal plic. Stav pak může přejít i v nebezpečný a život ohrožující plicní edém. Hlavními objektivními příznaky jsou kašel a dušnost. Při postižení trávicího traktu se objevuje bolest břicha, zvracení a průjem s příměsí krve. Otrava rtutí se dále projevuje zánětem dásní, třesem, neklidem a převráceným režimem spánku. Tyto otravy dokážeme úspěšně léčit pomocí chelátotvorných antidot.

Nitrózní plyny (tmavě modrá)

Je to směs oxidů dusíku s převahou oxidu dusičitého (NO2). Do vzduchu se mohou uvolňovat třeba při výrobě kyseliny dusičné a sírové (výroba výbušnin, laků, celuloidu…), nebo třeba při práci s acetylenovými hořáky, či při spalování nafty v motorech automobilů. Také je s tím spojena práce se střelbou a výbušninami (práce v lomech). Nitrózní plyny působí dráždivě na sliznici dýchacích cest a plic. Vyvolávají kašel, dušnost, zvracení, závratě. Může nastat i otrava, která vrcholí edémem plic. Mohou působit i narkoticky.

Částice, bakterie a viry (bílá)

Zde asi není třeba nějakého hlubšího rozboru či bližšího přiblížení. Filtry opatřené tímto barevným označením a písmenným kódem ochrání uživatele s účinností 99,995% před vdechnutím nejrůznějších prachových částic, aerosolů, mikroorganismů, bakterií a virů, stejně jako radioaktivních částic a radioaktivního prachu. Takovýto filtr je vhodné používat jak ve výrobních prostorách s nadměrnou prašností, tak v laboratorních podmínkách, kde hrozí riziko infekce či nákazy viry a bakteriemi. Pokud jde o radioaktivitu, je dobré tento filtr kombinovat s filtrem určeným výhradně proti radioaktivním látkám, čímž si zajistíte téměř absolutní ochranu. Rizika spojená s expozicí těmto fenoménům jsou všem asi velmi dobře známá, neboť při dlouhodobém pobytu v prostředí s nadměrnou koncentrací prachových částic dojde ke zhoršení dýchání a potížím se zrakem, v případě bakterií a virů riskujete nákazu, různé aerosoly mohou poleptat či podráždit sliznici plic a dýchacích cest, a vdechované radioaktivní částice způsobují (v závislosti na vdechnutém množství) poškození sliznic, žaludku, plic, zvýšenou krvácivost, sníženou srážlivost krve, při velkém množství působí karcinogenně a téměř jistě hrozí smrt.

Radioaktivní plyny, výpary a částice (oranžová)

Tyto extrémně nebezpečné radikály lze nalézt všude tam, kde se pracuje s radioaktivními látkami (elektrárna, rentgenové snímkování, úložiště jaderného a vyhořelého paliva atd.). Radioaktivních látek a jejich izotopů existuje velké množství a v běžném životě se s nimi potkáváme, přičemž o tom mnohdy nemáme ani tušení. Nejznámějšími látkami, které emitují radioaktivní záření, či jsou zkrátka radioaktivní, jsou Uran, Plutonium, Radium, Radon, Polonium, Americium nebo Aktinium. Při styku s radioaktivními částicemi, plyny a aerosoly je potřeba mít na paměti následující: Jedna věc je ochrana dýchacích cest vhodným filtrem plynové masky, druhá věc je ochrana zbytku těla protiradiačním oblekem. Pro detekci skutečnosti, že se nacházíte v prostředí, které je kontaminováno radioaktivními částicemi, plyny a výpary, je nutné použít Geiger-Müllerův počítač, lidově řečeno „dozimetr“. Radioaktivní plyny a částice nemají žádný zápach, barvu, ani chuť. Pokud jsou jejich vlivu vystaveny kovy, časem dochází k jejich korozi, polymery se jejich působením rozkládají rychleji, stejně jako organické látky a organismy. Nebezpečí vystavení radioaktivním plynům a částicím je často fatální. Při nízké expozici mohou radioaktivní radikály způsobit malátnost, nevolnosti a únavu, vyšší expozice způsobuje zvýšenou krvácivost, riziko vzniku rakoviny plic, u mužů dočasnou sterilitu, dlouhodobá expozice či extrémní množství vdechnutých radioaktivních plynů a částic způsobuje buněčný rozklad a smrt do několika hodin.

O radiační ochraně a detekci si povíme více v jiném článku, zaměřeném výhradně na toto téma.

Speciální filtry (fialová)

Obecně vzato, tyto filtry jsou určeny k použití proti specifickým radikálům, které určí výrobce takového filtru. Může se tedy jednat o filtr, který nebude schopný odfiltrovat například organické plyny, ale poradí si například s nervovým plynem, jako je Sarin (Sarin je organofosfát). Výrobce takovýchto filtrů vždy na obalu a na těle filtru informuje uživatele, proti čemu je filtr, označený touto barvou a písmenným kódem, určený.

Výběr masky a filtrů

Otázka výběru plynové masky je, jak už jsem zmínil v předešlém textu, silně subjektivní záležitost. Nelze říct „kupte si tohle“, nebo „sežeňte si támhleto“. Plynová maska je čistě osobní záležitost, protože každý máme jiné preference a od tohoto ochranného prostředku budeme každý z nás požadovat, kromě toho základního, jinou službu. Obecně ale lze říci následující: Pokud se rozhodujete, jaký typ masky si pořídíte, zaběhněte si nejdříve do nějakého armyshopu, nebo prodejny s bezpečnostními pomůckami a vyžádejte si od personálu prodejny informace k jednotlivým maskám a požádejte je o možnost si masku vyzkoušet. Většinou mívají na prodejnách několik vybalených kusů, aby si zákazníci mohli vyzkoušet, který typ (panoramatická či binokulární) jim bude vyhovovat a jakou velikost zvolit. Pokud se spokojíte s maskou z armádních zásob (většinou bývají nepoužité, ale také již patřičně staré), hodně pozorně hledejte údaj, kdy byla maska vyrobená. Pamatujte, že vybalená, ač nepoužitá maska má nižší expiraci, než maska nepoužitá a hermeticky zabalená. Možná byste se teď mohli zasmát, že tady řeším datum expirace, ale je to opravdu životně důležité v situacích, když „spadne hovno do větráku“. Pokud máte totiž masku, jejíž expirace vypršela před dejme tomu třemi lety, může se také stát, že vám při jejím usazování na obličej zůstanou v ruce utahovací popruhy, protože kaučuk už prostě zdegradoval. Osobní zkušenost:

U plynové masky se dva roky prošlou expirací se začal rozpadat vnitřek masky a těsnění okolo nádechového ventilu. Jednalo se o plynovou masku polské provenience, typ MP-5. Takovou masku si mohu vzít leda tak na maškarní, protože poškozené těsnění činí masku nepoužitelnou.

Mohli bychom se ještě zmínit o ochraně našich nejmenších, tedy dětí. Problematika plynové masky pro děti je totiž neuvěřitelné terno. Na našem trhu seženete pro tuto „klientelu“ plynové masky z éry socializmu, tedy kousky staré 40 a více let, z praktického hlediska technicky nepoužitelné. Pro děti se plynové masky vyrábějí také, ale jsou jinak řešené. Princip fungování je stále stejný, jen nasazování je trochu jiné, a to je dáno tím, že malé děti ještě nedokáží pochopit, že něco tak těsného, jako je plynová maska, si musí navléknout, aby se jim nic nestalo. Pro děti existují plynové masky, které mají podobu kapuce, nebo kukly s integrovaným či vyměnitelným filtrem. Tento typ ochranného prostředku je hojně rozšířen v jihovýchodní Asii a Izraeli. Na tuzemském trhu nic takového neseženete. Pro úplnost doplním, že dětská plynová maska je vhodná pro děti od 1 roku do 12 let a vyjde Vás v přepočtu asi na 700 CZK. Pro ještě menší děti, tedy novorozence a kojence, se za dob socializmu vyráběl přenosný ochranný vak se zabudovaným filtrem. V dnešní době se na něco takového zanevřelo a pro takto malé děti není prakticky na tuzemském trhu nic k sehnání, ale v zahraničí, opět zejména v Asii, na Blízkém východě či v Rusku, pochodíte.

Pokud hovoříme o výběru filtrů, zde poradím následující: Kupte si všechny typy. Existují filtry přesně pro jednotlivé skupiny, ale existují i tzv. kombinované filtry, které jsou podstatně větší a těžší než filtr pro jednotlivou kategorii, zároveň také tedy dražší, ale odpadne Vám nutnost tahat s sebou X filtrů pro každý jeden neduh, protože budete mít vše v jednom. U životnosti filtrů počítejte s variantou, že jeden filtr vydrží zhruba 4 hodiny, takže si udělejte zásoby alespoň na 48 hodin. To samé, co platí pro expiraci plynových masek, platí i u filtrů. Můžete zakoupit vojenské filtry (většinou jde o typy N95), ale prodejce Vám nezaručí jejich funkčnost, i když budou ze skladu armády a nepoužité. Filtry obecně mají životnost 10 let, nerozbalené 15 let. Pokud kupujete nové filtry, velmi dobře Vám poslouží náš tuzemský trh. Například firma Sigma se věnuje výrobě těchto filtrů a má v tom dlouholetou praxi a ceny jsou celkem příznivé.

Nakonec nezapomínejte na údržbu. Plynová maska, když je vybalená, je náchylná k zanášení a degradaci, takže je potřeba ji jednou za čas otřít, omýt a ověřit její funkčnost. Masku omyjte nejlépe jarovou vodou (vlažná voda s přípravkem na nádobí) a osušte buď hadříkem z umělých vláken, nebo papírovým ubrouskem. Průzor či očnice můžete omýt stejným roztokem, nebo zředěnou leštěnkou (Iron, Okena, Clin atp.) v poměru 1:10 (do 100ml vody nalít 10ml leštěnky). Je to proto, že leštěnka obsahuje alkohol a ten by mohl poškodit útroby plynové masky.

Slovo závěrem

Uff… došli jsme až na konec. Informací, které jsem Vám podal k plynovým maskám a polomaskám je na těchto řádcích více, než dost, přesto si jsem vědom toho, že jsem určitě nezmínil všechny aspekty, které k tomuto tématu patří, ale to jsou už jen drobné technikálie a nikoli zásadní věci. Plynová maska je mnohými lidmi vnímána, jako zbytečnost a lidé, co si ji pořizují, jsou těmito jedinci považováni za blázny. Ale mějte na paměti, že kdyby fakt šlo do tuhého, tak Vy, kteří máte tu plynovou masku doma, budete na koni, kdežto ti, co se Vám smáli, mohou v tu chvíli klidně už „prdět do hlíny“ v horším případě, v lepším u Vás budou škemrat, jestli nemáte náhodou ještě jednu (dvě, tři, pět anebo Vám jí rovnou zkusí šlohnout).

Z hlediska výše řečených informací, hlavně tedy těch, které hovoří o expozici neboli vystavení či působení a vlivu, různých chemických, toxických či radioaktivních látek se nabízí téma komplexní osobní ochrany, což nás vede k problematice protichemických a protiradiačních obleků. To je ale samostatné a též velmi obsáhlé téma, které si probereme jindy. Každopádně je ale dobré zde vzpomenout na skutečnost, že tyto ochranné obleky jsou součástí výbavy osobní ochrany jedince, jejichž nezbytným doplňkem je právě plynová maska.