Prohnilý Západ se odkopal: „Smyslem Minských dohod nikdy nebylo nastolení míru, ale získání času na vyzbrojení a militarizaci Ukrajiny, proti Rusku!“. Angela Merkelová odkryla karty, s nimiž celou dobu Západ hrál. Zde je pravda o začátku boje kolektivního Západu proti Rusku.

Views: 295

Jak už to tak ve světě chodí, všechna velká lež se jednoho dne provalí a světlo světa spatří skutečná pravda, o které se tak dlouho lhalo. Mohli bychom tuto větu interpretovat i slovy elfího krále Thranduila, ze ságy Hobit, od J.R.R. Tolkiena, který ve filmové adaptaci tohoto díla pronesl slova: „Nakonec se všechen ten hnus vyjeví.“ A v takovém případě bychom mohli s čistým svědomím říct „Ano, má pravdu.“

Začátkem prosince, konkrétně 8.12.2022, si totiž bývalá kancléřka Spolkové republiky Německo Angela Merkelová (alias Merkelbába či Makrela) pustila hubu na špacír a ven vylezlo to, co kruhy alternativního zpravodajství tušily a přednášely veřejnosti už značnou dobu, ale všichni takovéto zpravodajce a zprávy považovali za ruskou propagandu a dezinformace. Angela Merkelová totiž v rozhovoru pro Die Zeit otevřeně přiznala, že celé Minské dohody (Minsk I a Minsk II) neměly nikdy sloužit k nastolení míru a urovnání občanských nepokojů na východě Ukrajiny, ale jejich prostřednictvím měla Ukrajina získat čas na vyzbrojení se a militarizaci pro boj proti Ruské Federaci, ve kterém by ji podporovaly země kolektivního Západu.

Toto „šokující“ odhalení přichází nyní v době, kdy země Evropské unie stojí na pokraji sociálního a hospodářského krachu, kvůli ekonomickým sankcím, jež byly uvaleny na Ruskou Federaci, přičemž decimují hlavně ty samé státy, které je vynášejí, namísto Ruska. Záměrně píšu to slovo šokující v uvozovkách, neboť pro toho, kdo situaci sleduje pozorně, není toto odhalení žádným šokem, nýbrž potvrzením toho, co si již delší dobu vydedukoval. Šokem to bude pro tupé a poslušné konzumenty mainstreamových médií (v čele s naší Českou televizí, Seznam zprávami, Aktuálně.cz a jinými dalšími hnojomety), kteří jen slepě papouškují fráze, jež na ně z těchto sdělovacích prostředků chrlili a dodnes chrlí různí přizdisráči typu Saši Mitrofanova, Igora Lukeše, Libora Dvořáka, Jana Cempera, Boba Kartouze, Jakuba Jandy, ale stejně tak Víta Rakušana, Miroslavy Němcové, Pjotra Ihoreviče Fialenka (alias Petr Fiala), Jany Černochové a jiných podobných kreatur, které se zaprodali protinárodní, zahraniční moci a pomáhají zničit poslední zbytky toho, co kdysi bývala prosperující země Československá. Podívejme se nyní trochu blíže na to, co těsně předcházelo Minským dohodám a jak to pak šlo dál.

Minské dohody byly ustanoveny v roce 2014, po událostech v Kyjevě. Pro připomenutí dodám, že tehdy došlo k ozbrojenému převratu, díky kterému byl svržen a vyhnán ze země legitimně zvolený prezident Viktor Janukovyč a k moci se dostala nacistická chunta v čele s Petro Porošenkem, ale až poté, co byly dočasně jmenovaným prezidentem Turčynovem vyhlášeny nové volby. Celý ten kolotoč protestů se nesl v dochu vůle obyvatel Ukrajiny, kteří nechtěli, aby se Ukrajina sbližovala s EU a aby do ní následně vstoupila. Detaily toho, jak to tenkrát proběhlo, si necháme do připravovaného článku ze série „Záznamy z černé skříňky“. Za zmínku ovšem stojí, že tento „převrat“ byl štědře zafinancován ze zahraničí, konkrétně z USA, kdy sama členka podvýboru Pentagonu pro obranu Victoria Nulandová přiznala, že „Ukrajinský převrat stál až moc peněz na to, aby USA upustily od podpory Petra Porošenka“. Na Ukrajinském převratu (také zvaném Euromajdan, nebo jen zkráceně Majdan) se ovšem aktivně podílela Velká Británie (skrze zpravodajské služby), USA (skrze instruktory) a Gruzie. Poté, co byl Viktor Janukovyč svržen a zapuzen, byl prozatimním prezidentem Ukrajiny jmenován Alexander Valentynovyč Turčynov, který formálně spravoval Ukrajinu od 22.2.2014 do 7.7.2014. Prezident Turčynov vyzval bouřící se lid, zvláště v Luhanské, Doněcké a Charkovské oblasti ke složení zbraní výměnou za podepsání dekretu, který by zaručil těmto „vzbouřencům“ beztrestnost.

V těchto regionech nebo, chcete-li oblastech, sídlí velmi početná ruská menšina, etničtí Rusové, žijící na území Ukrajiny, s ukrajinským občanstvím. Porošenkova vláda vydala zákon, který z ruštiny udělal neúřední jazyk a ustanovil ukrajinštinu, jako jediný úřední jazyk na Ukrajině. Nedodržování tohoto zákona bylo tvrdě trestáno. Obyvatelé východní Ukrajiny nesouhlasili s nově zvoleným prezidentem a vládou a dávali to najevo formou občanských protestů, které se postupem času stávali čím dál tím více masivnější. Docházelo k zatýkání lidí, kteří hovořili ve prospěch myšlenky spojení s Ruskou federací a odtržení se od kyjevského režimu, který byl nyní v rukách stoupenců ideologie Stěpana Bandery a posluhovačů cizáckých zájmů, které chtěli Ukrajinu rozparcelovat a rozprodat. Jako reakci na tyto protesty byla do východních oblastí Ukrajiny vyslána armáda, aby zahájila „protiteroristickou operaci“ a potlačila povstání obyčejného lidu, který prokoukl hanebné a špinavé převzetí moci. Nutno podotknout, že kyjevský režim se na etnických Rusech ničeho neštítil. Existuje zpráva ze 17.3.2014 z Doněcka, kdy se obyvatelé postavili na protest do silnice, aby znemožnili průjezd tankům Ukrajinské armády. Tanky se však nezastavily a do civilistů v klidu najely. Nutno podotknout, že mezi těmi, kdo tam stáli, byli jak muži, tak ženy (podle dostupných informací tam děti nebyli).

Jenže ono to nešlo všechno tak dobře, jak si vedení z Kyjeva představovalo a povstalý lid se začal bránit. Nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že na Ukrajině již dlouhou dobu bují korupce a Ukrajina je považována za jednu z nejzkorumpovanějších zemí současnosti, nebylo těžké pro „povstalce“ obstarat zbraně, nemluvě o tom, že do řad povstalců se přidali i členové někdejší elitní policejní jednotky Berkut (ukrajinsky Беркут), kterou rozpustil Viktor Janukovyč, jakožto gesto dobré vůle, čímž chtěl vyhovět pučistům při probíhajícím Euromajdanu, neboť to byl jeden z jejich požadavků, že pokud Berkut rozpustí, pučisté zanechají páchání násilí a nepořádku, což se ve finále nestalo a rozpuštění této elitní jednotky mělo pro tehdejší režim fatální následky. Tito bývalí příslušníci Berkutu měli samozřejmě své zdroje a kontakty, takže s obstaráním zbraní to opravdu nebyl problém a další osobou, která se velmi podílela na občanském odporu proti kyjevské chuntě, byl Igor Strelkov.

Strelkov je veteránem sovětské a později ruské armády, který se zúčastnil mnoha konfliktů (například války v Čečensku, v Bosně, nebo v Podněstří), a do března 2013 byl členem ruské FSB. V roce 2014 se stal vojenským velitelem Doněcké Lidové Republiky a nebýt jeho aktivity a několika málo dalších členů, převážně z bývalého Berkutu, bylo by lidové povstání proti nastupujícímu Porošenkově genocidnímu fašismu zašlapáno do země během několika týdnů, ale mělo by podobu krvavých jatek, kdy by Ukrajinská armáda bez milosti použila, proti etnickým Rusům a Ukrajincům, sympatizujících s ruskou myšlenkou, veškerou sílu. To se však nestalo a ve městě Slavjansk se odehrála velká bitva, mezi Strelkovovými muži, povstalci a ukrajinskou armádou, kde Ukrajinci jednoduše dostali na prdel. A to tak, že hodně. Podivující bylo zjištění, že ti, kdo bojovali na straně povstalců, byli hlavně obyčejní lidé a obyvatelé města.

A protože se obdobná situace udála i v jiných městech a poslední pomyslnou kapkou v poháru trpělivosti byla „nakládačka“ v tzv. „Ilovajském kotli“. Petro Porošenko usoudil, že na sílu to asi nepůjde a navíc se obával toho, že by se do celé věci mohla neoficiálně vložit Ruská federace, vzhledem k tomu, že na území, kde se boje odehrávaly, žijí etničtí Rusové. Po konzultacích s lídry Evropské unie a prezidentem Vladimírem Putinem přišla EU s nápadem, jak celou věc urovnat a tím nápadem byly dohody o neutočení a příměří, zvané Minské dohody, neboť k jejich podpisu došlo v Minsku, v Bělorusku, v hotelu President. K jejich podpisu došlo 5.9.2014. Na řádcích níže je uvedeno znění první Minské dohody, přeložené z originálu i s odkazem na originál (pdf originálu bude umístěno na Černé skříňce v sekci „Dokumenty“):

1. Zajistit okamžité dvoustranné ukončení používání zbraní.
2. Zajistit monitorování a ověřování režimu nepoužívání zbraní ze strany OBSE.
3. Provést decentralizaci moci, mimo jiné prostřednictvím přijetí zákona Ukrajiny „O dočasném uspořádání místní samosprávy v určitých oblastech Doněcké a Luhanské oblasti“ (zákon o zvláštním postavení).
4. Zajistit trvalé monitorování na ukrajinsko-ruské státní hranici a prověřování ze strany OBSE s vytvořením bezpečnostní zóny v příhraničních oblastech Ukrajiny a Ruské federace.
5. Okamžité propuštění všech rukojmí a nezákonně zadržovaných osob.
6. Přijmout zákon o zamezení stíhání a trestání osob v souvislosti s událostmi, které se staly v určitých oblastech Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny.
7. Pokračovat v inkluzivním národním dialogu.
8. Přijmout opatření ke zlepšení humanitární situace na Donbasu.
9. Zajistit konání předčasných místních voleb v souladu se zákonem Ukrajiny „O dočasném zřízení místní samosprávy v některých oblastech Doněcké a Luhanské oblasti“ (zákon o zvláštním postavení).
10. Stažení nelegálních ozbrojených formací z území Ukrajiny, vojenské techniky, ale i militantů a žoldáků.
11. Přijmout program hospodářské obnovy Donbasu a obnovy živobytí regionu.
12. Poskytovat záruky osobní bezpečnosti pro účastníky konzultací.

Garantem těchto bezpečnostních záruk a jejich dodržování se měly stát státy Evropské unie a Ruská federace (což se stalo v únoru 2015, kdy došlo k podpisu druhé Minské dohody). Minské smlouvy byly ale neustále porušovány, a to i přes vážná oznámení pracovníků OBSE, kteří na jejich dodržování měli dohlížet „v terénu“, nicméně jim nikdy nebylo dopřáno poslechu, a tak to v podstatě vypadalo, jako kdyby „povstalci“ stůj co stůj útočili na ukrajinskou armádu a byli těmi, kdo rozpoutávají konflikt. Nicméně proto, že docházelo k porušování dohod a neexistovala žádná mezinárodní garance jejich dodržování, byly v únoru 2015 podepsány nové dohody Minsk II. Byly téměř identické s těmi prvními, ale nyní již byly doplněny o mezinárodní garanty v tzv. Normandském formátu, kdy se, jako jejich garanti, pod ně podepsali francouzský prezident Francois Hollande, německá kancléřka Angela Merkelová, ukrajinský prezident Petro Porošenko a ruský prezident Vladimír Putin. Na následujících řádcích předkládám překlad znění bodů dohody Minsk II stejně, jako odkaz na originální text:

1. Okamžité a úplné příměří v určitých oblastech Doněcké a Luganské oblasti Ukrajiny a jeho přísné provádění od 00:00. (kyjevský čas) 15. února 2015.
   Stažení všech těžkých zbraní oběma stranami na stejnou vzdálenost za účelem vytvoření bezpečnostní zóny o šířce nejméně 50 km od sebe pro dělostřelecké systémy ráže 100 mm a více, bezpečnostní zónu 70 km široké pro MLRS a 140 km široký pro MLRS „Tornado-S“ , „Uragan“, „Smerch“ a taktické raketové systémy „Tochka-U“:
   – pro ukrajinské jednotky: ze skutečné linie dotyku;
   – pro ozbrojené formace některých oblastí Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny: z linie dotyku v souladu s Minským memorandem ze dne 19. září 2014.
2. Stahování výše uvedených těžkých zbraní musí začít nejpozději druhý den po příměří a musí být dokončeno do 14 dnů.
   Tento proces bude usnadňovat OBSE s podporou Trilaterální kontaktní skupiny.
3. Zajistit účinné sledování a ověřování příměří a stažení těžkých zbraní ze strany OBSE od prvního dne stažení s využitím všech nezbytných technických prostředků, včetně satelitů, UAV, radarových systémů atd.
4. První den po vystoupení zahájit dialog o způsobech konání místních voleb v souladu s ukrajinskou legislativou a zákonem Ukrajiny „O dočasném uspořádání místní samosprávy v určitých oblastech Doněcké a Luganské oblasti“, jakož i o budoucím režimu těchto oblastí na základě tohoto zákona.
   Neprodleně, nejpozději do 30 dnů ode dne podpisu tohoto dokumentu, přijměte usnesení Nejvyšší rady Ukrajiny s uvedením území, na které se vztahuje zvláštní režim v souladu se zákonem Ukrajiny „O dočasném nařízení místní samosprávy v r. určité oblasti Doněcké a Luhanské oblasti“ na základě linie stanovené v Minském memorandu ze dne 19. září 2014
5. Zajistit milost a amnestii přijetím zákona zakazujícího stíhání a trestání osob v souvislosti s událostmi, které se staly v určitých oblastech Doněcké a Luganské oblasti Ukrajiny.
6. Zajistit propuštění a výměnu všech rukojmích a nezákonně zadržovaných osob na základě zásady „všechny za všechny“. Tento proces musí být dokončen nejpozději pátý den po odstoupení.
7. Zajistit bezpečný přístup, dodávku, skladování a distribuci humanitární pomoci potřebným na základě mezinárodního mechanismu.
8. Stanovení modalit pro úplné obnovení socioekonomických vazeb, včetně sociálních transferů, jako jsou výplaty důchodů a jiných plateb (příjmy, včasné platby všech účtů za energie, obnovení zdanění v právním rámci Ukrajiny).
   Za tímto účelem Ukrajina obnoví kontrolu nad částí svého bankovního systému v oblastech zasažených konfliktem a případně vytvoří mezinárodní mechanismus, který takové převody usnadní.
9. Obnovení plné kontroly státní hranice vládou Ukrajiny v celé zóně konfliktu, které by mělo začít první den po místních volbách a bude dokončeno po komplexním politickém urovnání (místní volby v určitých oblastech Doněcké a Luhanské oblasti na základě ukrajinského práva a ústavní reformy) do konce roku 2015, s výhradou provedení odstavce 11 – po konzultacích a po dohodě se zástupci některých okresů Doněcké a Luganské oblasti v rámci Trilaterální kontaktní skupiny.
10. Stažení všech zahraničních ozbrojených uskupení, vojenské techniky, jakož i žoldáků z území Ukrajiny pod dohledem OBSE. Odzbrojení všech ilegálních skupin.
11. Provedení ústavní reformy na Ukrajině se vstupem v platnost do konce roku 2015 nové ústavy, která jako klíčový prvek předpokládá decentralizaci (s přihlédnutím k charakteristikám jednotlivých regionů Doněcké a Luhanské oblasti, dohodnuto se zástupci hl. těchto regionů), jakož i přijetí trvalých právních předpisů o zvláštním postavení některých okresů Doněcké a Luhanské oblasti v souladu s opatřeními uvedenými v poznámce [1], a to do konce roku 2015. (Viz poznámka.)
12. Na základě zákona Ukrajiny „O dočasném nařízení místní samosprávy v určitých oblastech Doněcké a Luhanské oblasti“ budou otázky týkající se místních voleb projednány a dohodnuty se zástupci určitých oblastí Doněcké a Luganské oblasti v rámci Třístranné kontaktní skupiny. Volby se budou konat v souladu s příslušnými standardy OBSE a budou sledovány OBSE/ODIHR.
13. Zintenzivnit činnost Trilaterální kontaktní skupiny, mimo jiné vytvořením pracovních skupin pro provádění příslušných aspektů minských dohod. Budou odrážet složení trilaterální kontaktní skupiny.

To, že dohody nebyly ani poté dodržovány, není pro nás dnes ničím novým a jejich nedodržování vyústilo až do zahájení speciální vojenské operace, která začala 24.2.2022. Jak už jsem ale zmínil, o tom, jak to celé bylo, si povíme jindy, pro ilustraci toho, abychom pochopili kontext a sled událostí nám takovýto krátký výčet stačí. A nyní se již dostáváme k tomu, co je hlavním jádrem tohoto článku, a to je prohlášení Angely Merkelové.

Než se ovšem dostaneme k Angele Merkelové, musím zde zmínit, že ještě před tím, než to stihla ona „bonznout“ na celý Západ, mohli jsme obdobná slova slyšet od bývalého prezidenta Porošenka, ze kterého se to podařilo vydolovat dvojici ruských komiků (Vovan a Lexus), kteří s ním sehráli habaďůru, když se mu do telefonu jeden z nich představil jako bývalý velvyslanec USA v Rusku Michael McFaull. V rozhovoru s nimi Porošenko připustil, že minské dohody by mohly být realizovány, ale on to neudělal, protože jeho cílem bylo získat čas na posílení ukrajinské armády.

„Jestli souhlasím s tím, že bylo nemožné realizovat minské dohody? Ne. Myslím si, že je to velmi talentovaně napsaný dokument. Potřeboval jsem, aby se naplňování minských dohod odkládalo alespoň čtyři a půl roku, což by byl dostačující čas na zformování ukrajinských ozbrojených sil, na vybudování ukrajinské ekonomiky, vycvičení ukrajinské armády, společně s NATO, aby vytvořily nejlepší ozbrojené síly ve východní Evropě,“ řekl bývalý prezident Ukrajiny.

Merkelová ve skutečnosti připustila, že minské dohody byly potřeba pouze k tomu, aby Ukrajina mohla být silnější v budoucí konfrontaci s Ruskem. Ostatně už v té době bylo všem jasné, že jde o zamrzlý konflikt a „problém není vyřešen“. Zdůraznila, že zpočátku se žádný stát kromě Ruska nechystá implementovat dohody. Takzvané ručitelské země nikdy neměly v úmyslu provádět Minské dohody. Dříve bývalý prezident Ukrajiny Porošenko řekl, že nikdy neplánoval dohody dodržovat, nyní totéž říká Merkelová.

„Minská dohoda z roku 2014 byla pokusem dát Ukrajině čas. I ona (Ukrajina) využila tento čas k tomu, aby se stala silnější, což je dnes vidět. Ukrajina 2014/15 není dnešní Ukrajina. Jak ukázaly bitvy o Debalceve na začátku roku 2015, Putin ho tehdy mohl snadno dobýt. A velmi pochybuji, že by země NATO tehdy mohly udělat pro pomoc Ukrajině tolik jako nyní,“ sdělila Merkelová.

Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov souhlasil s bývalou kancléřkou Angelou Merkelovou, která řekla, že Minské dohody byly podepsány, aby Kyjevu poskytl čas, aby se „stal silnějším“. Oficiální představitel Kremlu to řekl ve vysílání Russia 1. Ruský vůdce Vladimir Putin podle něj hned od začátku říkal, že Kyjev hraje o čas a že Kyjev nechce plnit minské dohody. Na dotaz novinářů k tomu Vladimír Putin dodal:

„Je to zklamání. Upřímně řečeno, nečekal jsem, že to od bývalé spolkové kancléřky uslyším, protože jsem vždy předpokládal, že vedení SRN to s námi myslí upřímně,“

Vladimír Putin zároveň poukázal na to, že Německo je na straně Ukrajiny, ale zdálo se mu, že německé vedení „vždy upřímně usilovalo o urovnání na principech, kterých bylo dosaženo v rámci minského procesu“. Ukázalo se, že Kyjev nehodlá tyto dohody plnit a další účastníci procesu Moskvu klamou. Merkelová vlastně potvrzuje všechna slova prezidenta Ruské federace o klamání Evropou a pěstování polovojenského Anti-Ruska na Ukrajině.

Závěrem lze říci pouze toto: Celá ta šaškárna, okolo dodržování dohod z Minsku, měla jen jediný cíl a tím cílem bylo očernit a izolovat Rusko od mezinárodního trhu a pod tíhou sankcí, které na něj byly neprávem uvalovány, jej ekonomicky zdecimovat, aby nebylo schopno budovat svojí národně hospodářskou ekonomiku a financovat armádu. Ruská vojenská doktrína totiž není zaměřena na útočné a dobývací operace, na rozdíl od doktríny USA, a díky tomu, že by nebylo zničeno ekonomické zázemí Ruské federace, by Rusko dokázalo technologicky a silou předčít NATO, což bylo a je pro vrchní hlavouny NATO nepřijatelné, neboť celá desetiletí, ba dokonce staletí, jde kolektivnímu Západu, ve vztahu k Rusku, pouze o vydrancování jeho zásob nerostných surovin a rozparcelování obrovského území. Neboť, jak poznamenala Madelaine Albrightová, která letos na jaře naštěstí natáhla ráfy: „Je nemorální, aby jedna země vlastnila surovinové zásoby v takovém obrovském množství“.

Západ byl vždycky v historii prohnilý a podlý. Mohli jsme se o tom přesvědčit sami, když se podíváme do historie našeho státu (ať už jde o ČR, Československo, Země koruny České atd.). Ze Západu k nám dorazila vždy jen zrada, podraz a nepřejícnost. Slova Angely Merkelové to ve finále jen potvrzují. Záruky, které byly západními státy garantovány, nikdy neměly být naplněny a západní mocnosti je rozhodně nikdy nechtěly po Ukrajině vymáhat. Po té Ukrajině, ze které si udělaly státy kolektivního Západu nástupiště, pro válečnou konfrontaci s Ruskou federací a proto jí v současnosti tak hořečně zásobují zbraněmi a financemi a jsou hrůzou bez sebe, kdyby měla nastat situace, že Ukrajina prohraje, což se nakonec stejně stane, neboť Ukrajina je v současnosti ekonomicky, hospodářsky a vojensky zdecimovaná a je jen otázkou času, kdy se ruské velení rozhodne zasadit finální úder, který totálně zničí nejen vlhké sny představitelů NATO, ale i myšlenku integrované EU a uvrhne do propasti dějin hegemonii USA.