Přání otcem myšlenky: „Ofenzíva na Cherson? Néééé… my jsme jen blafovali. Chtěli jsme zmást ruské ďábly!“

Zhruba od poloviny července se dozvídáme ze sdělovacích prostředků, že ukrajinské velení se chystá na velkou ofenzívu na jihu země. Konkrétně v Chersonské oblasti, u pobřeží Černého moře. A tyto informace doprovázejí další, kde se dozvídáme o masivní mobilizaci a shromáždění ohromné, statisícové, ba dokonce i milionové armády, která má tu deklarovanou ofenzívu provést. Řeknu Vám, že představa toho, jak Ukrajina zmobilizuje milion vojáků, po pěti měsících bojů, kdy ztratila 25% svého území, 2,5 miliony Ukrajinců emigrovali do Ruska, další 4 miliony utekli na západ, ale postupně se vracejí, vojáci z batalionů Azov, Pravý sektor, Aidar či Donbass terorizují domácí obyvatelstvo, vyhánějí je z domů, obsazují civilní infrastrukturu vojenskou technikou a kdy SBU (tajná služba Ukrajiny, něco jako naše BIS) chytá a zavírá civilisty za to, že přestali věřit ve vítězství Ukrajiny, tak představa takové mobilizace mi přijde opravdu z říše velmi vlhkých snů.

Nejenže samotní Ukrajinci odmítají jít bojovat a nechat se, v lepším případě zastřelit od Rusů, v tom horším od nácků ze zmiňovaných batalionů, které na frontě fungují v podstatě jako trestná komanda, ale ještě ruské vojáky vítají a utíkají před verbíři a biřici, když je zahlédnou, aby nemuseli převzít povolávací rozkaz (o tomto jsem hovořil v Myšákově informačním okénku). Největší vtip je totiž v tom, že ona proklamovaná ofenzíva měla proběhnout (podle ujištění komika Zelenského a ukrajinské generality) začátkem srpna. Dnes máme 16.8.2022 a „Na Cherson!“ se jaksi netáhne. Teď by někdo mohl namítnout, že se na jihu Ukrajiny přeci jen něco děje, konkrétně na Krymu, kde v posledních týdnech došlo k několika výbuchům (převážně sklady munice, nebo technické zázemí pro leteckou techniku a přístaviště), ale nelze opomenout kontext těchto událostí.

Ukrajinská generalita totiž za přispění rad a informací od soudruhů zpoza Velké louže (čti: USA) naskočila na plán, jak zpomalit ruskou ofenzívu, kterou na jihu země vedou Rusové právě z Krymu. Součástí tohoto plánu je samozřejmě mnohokrát propírané odstřelení Krymského mostu, vedoucího přes Kerčskou úžinu. Jenže ten most je velmi silně bráněn prostředky PVO a je praktický nemožné jej zničit řízenými střelami (typicky raketami z komplexů Smerch, Uragan, nebo HIMARS). Zásadní otázkou je, jak se to Ukrajincům podařilo? Dostat se za prvé na Krym a za druhé do blízkosti takto citlivých cílů. Není tajemstvím, že na Krymu nežijí jen a pouze Rusové, ale i Ukrajinci. Většina je s ruskou správou poloostrova spokojena, ale mezi tou nespokojenou menšinou se najdou takoví jedinci, kteří by se rádi Rusů zbavili a je velmi pravděpodobné, že mezi takovouto menšinu se podařilo infiltrovat sabotérům. Oficiální zprávy jasně neříkají, kdo za tím stál a spekuluje se i o útoku pomocí dronu. Nebylo by to poprvé, co by byl k něčemu takovému použit dron. Avšak naše média, v čele s hlásnou troubou a protinárodním plátkem Seznam zprávy, Novinky a podobné pochybné plátky už vítězoslavně napsali, že „Rusové ztrácejí půdu pod nohama a že z Krymu jich desetitisíce utíkají zpět do Ruska„. Má to ale jeden háček.

Krym je sice, víceméně, vojenská pevnost, ale je to také letovisko. A právě na Krym jezdí mnoho Rusů v těchto letních měsících na dovolené. Ale vzhledem k tomu, že už máme půlku srpna za sebou, většině lidí dovolená končí a tak se vracejí zpět. Krym je také, kromě letoviska a vojenské pevnosti, též místem s velkou průmyslovou a hospodářskou infrastrukturou a od té doby, co funguje Krymský most, je zde provoz po železnici i silnici, celkem silný, neboť na druhé straně mostu je Rostovská oblast a velká města, jako Krasnodar, nebo Novorosijsk a lidé most využívají na cesty do práce. Nicméně se ale vrátíme k oné Chersonské ofenzívě.

Vyjmenoval jsem zde fakta ohledně nálady obyvatel na, převážně východní, Ukrajině (jak se prostí Ukrajinci staví k povolávacím rozkazům a jejich ochotou bojovat), další fakta ohledně bojových „úspěchů“ a přidám i poslední aktuální operační mapku. Další věcí, kterou jsem ještě zapomněl zmínit, je skutečnost, že Ukrajincům žalostně docházejí stavy jak techniky, tak personálu. Podle zahraničních analytiků již Ukrajina přišla o 300.000 vojáků (což by odpovídalo 50% vojenského personálu a je to informace z generálního štábu Ukrajinské armády. Poměr mezi zabitými a zraněnými není znám, ale ví se o jistých 191.000 padlých a k tomuto číslu nejsou připočítáni ti, co dezertovali či se vzdali, takže těch 300.000 by to dohromady i se zraněnými dát mohlo). Těžko říct, zda-li se dá těmto odhadům věřit, ale jestliže budeme vycházet z tvrzení americké a britské rozvědky, která tvrdí, že Rusko přišlo již minimálně o 30.000 vojáků a Ukrajinské ztráty jsou desetinásobné, pak by číslo 300.000 odpovídalo. Na ukrajinských sociálních sítích se hovoří o čísle blízkém tomuto, ruské zdroje hovoří o počtech 200.000 mužů a zničení bojového potenciálu Ukrajiny.

Někomu by se to mohlo jevit „jen jako čísla“, ale má to ohromný vliv na psychiku vojska, neboť pokud se bojovníci dozvědí, že i přes mega ohromnou podporu ze Západu, co se dodávek zbraní a financí týká, jsou ztráty „domácího“ týmu takto gigantické, málokterý bojovník pak uvidí v dalším bitevním směřování nějaký smysl.

V poslední řadě přidám to nejdůležitější, co je v podstatě „jádrem pudla“ tohoto článku. Samotní příslušníci VSU se bouří proti svým nadřízeným a odmítají účast na vojenských akcích, jako třeba příslušníci 100. brigády územní obrany ve městě Luck. Ti odmítli odjet na frontovou linii a byli tedy odzbrojeni a zatčeni (samozřejmě že ne všichni). Vojáci se vzdávají Ruským jednotkám, protože podle jejich slov „jsou tam vysláni s puškou, třemi zásobníky a velitelé jim nedají ani proviant (vodu, jídlo), nemluvě o balistické ochraně (neprůstřelné vesty, kevlarové helmy atp.)“. A největší korunu tomu nasadil Michajlo Podoljak, což je poradce kanceláře prezidenta Zelenského, který prohlásil do médií, že „celá ofenzíva byla jen součástí psychologické hry a nikdy se ve skutečnosti neplánovala“. Čemuž svědčí i fakt toho, že koncentrace vojáků v Chersonské oblasti, se od ohlášení ofenzívy nijak nezvedla a nedochází ani k přesunům techniky. Ukrajinci sice ostřelují Antonovský most, ale po 3 týdnech ostřelování most stále stojí a je provozuschopný (a to na jeho ostřelování použili z USA dodané M142 HIMARS). Podle slov Podoljaka bylo cílem této psychologické operace „přimět Rusy, aby se báli ukrajinského protiútoku a aby je donutili stáhnout síly z ostatních frontových směrů k Chersonu“. Když to vezmeme z taktického hlediska, dávalo by to smysl za předpokladu, že Rusové jsou úplně tupí nýmandi a nedali by si dohromady, že pokud by stáhli vojska ze Slavjanské fronty k Chersonu, Ukrajinci by toho okamžitě využili a napochodovali skrze Slavjansk (kde to všechno před 8-mi lety začalo) do Severodoněcku a pak dál do Luhansku.

Poslední vývoj ukazuje, že se „zatím moc neděje“. Už 14 dní nepřicházejí žádné překvapivé informace, kromě ostřelování jaderné elektrárny Energodar a několika výbuších na Krymu. Ale podle posledních informací se z ruské strany chystají 2 frontové operace, vycházející z Chersonské oblasti. Obsazení města Nikolajev, ležícího severně od Chersonu a útok na Oděsu. Z posledních dostupných informací již byly zformovány útočné brigády a probíhá poslední koordinace a dozbrojení. V příštích dnech uvidíme, kam se situace posune, ale jedno je jisté. Pokud se Ukrajina pokusí o ofenzívu, tak díky nevycvičeným, či špatně vycvičeným odvedencům, kteří jsou bez munice, ochrany a jídla, bude docházet k dezercím a vzdávání se a o těch horlivých jedincích se jisto jistě dočteme, jako o „položkách ve sloupečku s názvem Padlí„.